Petr I. z Rožmberka (? - 1347)

 Petr I. byl jediným synem Jindřicha I. z Rožmberka (? – 1310) a Alžběty z Dobrušky (? – 1307). Pravděpodobně za účelem získání vzdělání strávil Petr několik let v rodinné cisterciácké fundaci ve Vyšším Brodě1. Snad i proto se mu přezdívalo „Kajícník“. Pobyt ve vyšebrodském klášteře nepřinesl Petrovi pouze vzdělání, ale také, vzhledem k jeho původu a postavení, patrně i dosti široký rozhled. Lze se domnívat, že mladý Rožmberk doprovázel opata při řádových jednáních. Z jazyků ovládal vedle češtiny zřejmě také němčinu a latinu. Po matčině smrti zůstal jediným pokračovatelem rodu a o jeho světské dráze bylo definitivně rozhodnuto.

V mládí se Petr spolu se svým otcem Jindřichem I. z Rožmberka2 vydával na zasedání zemského soudu do Prahy, kde ve Zderazském klášteře měli Rožmberkové své hospicium. Častá Jindřichova přítomnost v blízkosti krále Václava II. umožnila Petrovi poznat i pražský královský dvůr. Nesmazatelným písmem se musel do Petrovy paměti vrýt i tragický osud příbuzného Záviše z Falkenštejna, který byl po své smrti (+1290) pochován ve Vyšším Brodě, kde Petr nabýval svého vzdělání. Po vymření Přemyslovců (zavraždění Václava III.) v roce 1306 se Rožmberkové snažili těžit z nastalých zmatků a přiklonili se k potenciálnímu budoucímu králi či nejzdatnějšímu královskému kandidátovi. Zprvu stáli na straně Rudolfa Habsburského, poté na straně Jindřicha Korutanského a následně se zasloužili o jmenování Jana Lucemburského českým králem.  

Ačkoliv neznáme přesný rok Petrova narození (možná 1282), je zřejmé, že v době otcovy smrti (4. července 1310) musel být podle dobových měřítek dospělý, protože po svém otci převzal úřad nejvyššího komorníka Českého království3. První roky vlády Jana Lucemburského se nesly v duchu soupeření dvou šlechtických uskupení o moc v království, kterou šlechta převzala po vymření Přemyslovců. Král Jan naproti tomu usiloval o vládu absolutistickou a s pomocí svých rádců Petra z Aspeltu, mohučského arcibiskupa, a Balduina, trevírského arcibiskupa, se snažil obnovit královskou autoritu v duchu mocných přemyslovských králů. Králův záměr však vyvolal bouři nevole, obě dvě šlechtická uskupení se v boji o moc proti králi spojila a král byl donucen ke smíru. Jan zašel ve svých ústupcích vůči českému panstvu tak daleko, že pána z Lipé povýšil na nejvyššího maršálka království4 a vládu v zemi přenechal Ronovcům, což vyvolalo následný konflikt mezi králem a královnou Eliškou, hrdou nositelkou přemyslovské tradice. Král Jan se po své rezignaci na moc v království začal angažovat v zahraniční politice a jako mistrný diplomat se postaral o zviditelnění Čech.

Při vojenských střetech mezi králem Janem Lucemburským a vůdcem šlechtické opozice Jindřichem I. z Lipé, v letech 1315 – 1318, Petr několikrát změnil stranu.

V roce 1315 došlo k vážnému střetu mezi českým panovníkem a českými pány, v jejichž čele stál Jindřich z Lipé. Ačkoliv byly nejvyšší zemské úřady po Janově nástupu na český trůn obsazeny českou šlechtou (nejvyšším maršálkem a na čas také podkomořím království5 byl Jindřich I. z Lipé, nejvyšším královským komorníkem byl Petr I. z Rožmberka), velký vliv u královského dvora měli také cizí rádci, Němci. Ti museli na nátlak české šlechty, v čele s pánem z Lipé a Zajícem z Valdeka, své úřady opustit. Uskupení českých pánů bylo důstojnou mocenskou protiváhou moci královské a moc tohoto uskupení měla být ještě více posílena, spojením Růže s Ostrví. Petr I. z Rožmberka byl v roce 1315 zasnouben s Klárou, dcerou Jindřicha z Lipé. Pokud by došlo ke spojení Rožmberků s pány z Lipé, vzniklo by nejmocnější šlechtické uskupení, jaké si lze v té době v Království českém představit. Sjednocování české šlechtické obce bylo Petrovou trvalou snahou. Mocenská pozice Jindřicha z Lipé byla posilována i samotným panovníkem, zejména za zásluhy v bojích s Matúšem Trenčanským. Postavení Rožmberků, Vartenberků a pánů z Lipé vzbuzovalo u ostatních členů zemské obce, především u Viléma z Valdeka, obavy a závist. Pán z Valdeka byl oporou královny Elišky, která vůči Jindřichovi z Lipé chovala neskrývanou nenávist. Eliška se snažila, bez ohledu na královu vnitřní politiku, obnovit model přemyslovského království jakožto hlavního cíle panovnické potřeby. K tomu se přidružovala také královnina žárlivost na prestiž královny-vdovy Elišky Rejčky6, která sídlila v Hradci a které stranil pán z Lipé. Na královnin popud dal Jan Lucemburský v říjnu roku 1315, k překvapení mnohých, zatknout Jindřicha z Lipé a uvěznit jej na hradě Týřově. Do nejvyšších královských úřadů poté dosadil exponenty mocenského uskupení pána z Valdeka. Králův čin však okamžitě vyvolal odboj Ronovců a Markvarticů, přívrženců pána z Lipé. Petr I. z Rožmberka zpočátku náležel do Jindřichovy opoziční skupiny. Mezi členy opoziční skupiny však došlo k rozkolu, sám Petr se dočasně postavil proti Jindřichovi, přičemž zrušil své zasnoubení s Jindřichovou dcerou Kateřinou. Dne 25. listopadu roku 1315 Petr opatrně králi přiznal svou účast na spiknutí. V předvečer zatčení předložil králi listinu se slibem oddané věrnosti, ze které byla patrná snaha o kompromisní vyřešení kritické mocenské situace v království. Kdyby však tato snaha pro odpor šlechticů ztroskotala, pak sliboval králi plnou podporu proti jejich počínání.

V roce 1316 Petr obnovil své přátelské vztahy s králem a ještě téhož roku se oženil s Violou Těšínskou (asi 1290 – 1317)7, mladou vdovou po králi Václavu III. – sňatek zprostředkoval sám král Jan Lucemburský. Tento sňatek ukazuje, jaký zvuk mělo jméno Rožmberků v 1. polovině 14. století. Sňatkem s Violou se Petr přiblížil zejména královně Elišce. Lze  oprávněně předpokládat, že král Jan se zatčením Jindřicha z Lipé s rozmyslem posečkal do okamžiku, kdy na svou stranu získal Petra I. z Rožmberka, a že náhodou není ani skutečnost, že k zatčení došlo až po Petrově svatbě s Violou a následném slibu podpory.

Jak se zdá, byl právě Petr I. z Rožmberka oním proslulým jazýčkem na vahách, který se snažil udržet rovnováhu sil v zemi. Jako příslušník české vysoké šlechty dozajista neměl zájem o absolutistického panovníka, avšak velmi dobře si uvědomoval, že země bez silného krále se snadno stane dějištěm občanské války. Této Petrovy prozřetelnosti si byl zřejmě vědom i sám král Jan, a proto se snažil Petra získat na svou stranu. Snad z Eliščina popudu mu nabídl ruku královny – vdovy Violy a Petr ji přijal. Společensky se tímto svazkem Petr při nejmenším vyrovnal Jindřichovi z Lipé, jehož poměr s královnou – vdovou Eliškou Rejčkou nebyl žádným tajemstvím.   

V krvavé válce, která vypukla ihned po zatčení Jindřicha z Lipé, se do čela povstalých příznivců pána z Lipé postavili Jan z Vartemberka (padl v lednu 1316) a purkrabí královského hradu Hluboká Vilém z Landštejna. Diplomatickým zásahem, podepřeným vojenskou hotovostí dvou říšských kurfiřtů, mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a trevírského arcibiskupa Balduina Lucemburského bylo dohodnuto kompromisní řešení. Jindřich z Lipé byl propuštěn 17. dubna 1316, po šesti měsících vězení. Jindřich podepsal s králem Janem dohodu o smíru a smířil se také s ostatními šlechtici. O Jindřichových diplomatických schopnostech svědčí skutečnost, že za týden po svém propuštění dokázal na svou stranu převést Petra I. z Rožmberka a 25. dubna 1316 s ním uzavřel dohodu, ve které si slíbili vzájemnou pomoc proti komukoliv, vyjímaje krále. Dohoda, jež byla oboustranně výhodná pro jakýkoliv vývoj situace, mimo jiné obsahuje i větu „Kdyby se na nás usmálo štěstí, pak slibujeme, že se postaráme věrně o dobro a prospěch pana Petra a jeho přátel u pana krále“. Opodstatněně se proto můžeme domnívat, že i Petr, který byl z titulu své hodnosti nejvyššího královského komorníka i předsedou zemského soudu, měl na Jindřichově osvobození svůj nezanedbatelný podíl. Dalším možným důvodem podepsání dohody mezi Rožmberkem a pánem z Lipé, byla obava, že král Jan v zemi znovu nastolí režim cizích poradců, protože sám nemá dostatek odvahy vyřešit otevřený konflikt za pomoci části české šlechty, která se mu v kritických okamžicích postavila po bok. Vážným důvodem k podpisu dohody byla i možnost, že by král v případě potřeby mohl naložit s Petrem a jeho přáteli stejně jako s pánem z Lipé. Po ukončení konfliktu Petr setrval v úřadu nejvyššího komorníka, Jindřichovi byl znovu udělen úřad nejvyššího maršálka, avšak Jindřichův úřad podkomořího získal pan Vok z Kravař.

Neklidná situace v českém království se v letech 1317 – 1318 vyostřila v domácí válku. Příčinou nastalé situace byla prohlubující se sociální a mocenská krize české šlechty. Bojová rivalita, nálady a vášně špičkových představitelů vládnoucí feudální vrstvy, touha po bezmezném bohatství a moci, uspokojovaná mnohdy bez ohledu na osoby a použité prostředky, všechny tyto zjevné i skryté příčiny se staly podnětem k dalšímu prohloubení krize mezi šlechtickými rody vedenými na straně jedné Jindřichem z Lipé a na straně druhé vedoucí osobností královniných přívrženců Vilémem Zajícem z Valdeka.

Petr z Rožmberka, který stál na straně královny Elišky, zůstával tenkrát v ústraní, snad i proto, že v září roku 1317 zemřela jeho bezdětná choť Viola. Katalyzátorem nového sporu nebyl tentokráte ambiciózní král, ale zaslepená královna, která si neuvědomovala doslova vražednou přímočarost svého politického počínání. Petr z Aspeltu, říšský kurfiřt, králův rádce a jeden z nejlepších diplomatů Evropy, od počátku pomáhal mladému králi urovnávat spory s českou šlechtou a pánem z Lipé a upevňovat jeho moc v království, avšak v nastalé situaci byl i on bezradný. Uvědomoval si vážnost situace a v žádném případě si nepřál, aby se výbušná situace v zemi ještě více vyostřila. Proto počátkem dubna 1317 České království opustil. Stal se však pravý opak. Do té doby špatně skrývaná zášť a nenávist obou mocenských uskupení, posílená vlnou hladomoru na jaře roku 1317, propukla ve skutečnou válku. Válka vzplála v době královy nepřítomnosti v zemi, pro neústupnost královny a její neochotu smířit se s Jindřichem z Lipé, podporujícím královnu – vdovu Elišku Rejčku. V listopadu roku 1317 se v Čechách objevil král Jan s porýnským vojskem a bez ohledu na přívržence začal české pány zbavovat úřadů, požadoval navrácení veškerého i zastaveného královského majetku a na místa českých pánů začal dosazovat cizince. Tento králův krok vyvolal tvrdý odpor české šlechty a do té doby znesvářené šlechtické tábory se proti králi spojily. Král se rozhodl řešit nastalou situaci vojenským zásahem. Jan vtrhl do jižních Čech, oblehl hrad Hlubokou, ovládaný Vilémem z Landštejna8, hlavní oporou odboje v tomto kraji. Při plenění okolních statků královské vojsko napadalo také území pánů z Rožmberka, z Ústí a z Hradce, ačkoliv byli tito Vítkovci vůči králi loajální. Petr proto navštívil krále v jeho ležení a žádal jej o zjednání nápravy, přičemž se sám nabídl, že zprostředkuje smír. Jan jeho stížnost odmítl a požadoval okamžité navrácení královského hradu Zvíkova, který Petr zcela oprávněně držel v zástavě. Na místo smíru dosáhl král Jan toho nejhoršího možného, Vítkovci se přidali na stranu odbojného panstva. Mezi tím se údajně v zemi rozšířila zpráva (asi rovněž nepravdivá), že král Jan chce vyměnit České království za Rýnskou falc a spojit ji s Lucemburskem, případně vypudit Čechy ze země a nahradit je Němci. Snad pod vlivem této zprávy uzavřel Jindřich z Lipé smlouvu o pomoci s Friedrichem Habsburským. Krátce na to, snad v březnu roku 1318, Petr oblehl královské město Budějovice. Král se náhle dostal do hluboké defensivy, zůstalo mu již jen najaté rýnské vojsko. S žádostí o pomoc se proto obrátil na císaře Ludvíka IV. Bavorského. Ten byl však až příliš zaměstnán problémy v říši, sám potřeboval Janovu vojenskou pomoc, a proto českého krále donutil ke smírnému řešení. Po složitých a vlekoucích se jednáních byl v dubnu 1318, za přispění Ludvíka IV. Bavorského, uzavřen smír mezi králem a českými pány. Král Jan prohrál svůj pokus o získání absolutní moci v Českém království, podřídil se českým šlechticům a zavázal se zachovávat zvyklosti země, včetně zákazu udílet úřady cizincům. Král tak definitivně rezignoval na aktivní vnitřní politiku v českých zemích. Po smíru v Domažlicích se Jindřich vrátil do úřadu podkomořího a Vilém z Valdeka obdržel hodnost nejvyššího maršálka. Král Jan se poté odebral na Petrova panství, kde pobýval asi tři týdny a oddával se zde lovu a jiným kratochvílím. Je pravděpodobné, že přitom projednávali i vzájemné vztahy.

Dne 21. září roku 1317 zemřela Viola. Pohřbena byla v rožmberské rodové hrobce ve Vyšším Brodě. Petr na paměť své „nejsladší manželky“ (užíval běžně plurálu majestatis) věnoval vyšebrodskému klášteru několik vesnic, aby za ni byly činěny neustálé bohoslužby. V roce 1318 se Petr oženil s Kateřinou z Vartemberka, dcerou Petrova přítele Beneše z Vartemberka a Doroty z Dubé, s níž měl pět synů (Jindřicha I., Petra II., Jošta I., Oldřicha I. a Jana I.) a tři dcery (Mecellu, Annu a dceru neznámého jména). Paní Kateřina zemřela v roce 1355.

Rok 1318 lze charakterizovat jako klid před bouří, jako dobu, kdy pomluvy a intriky panského uskupení vedeného Jindřichem z Lipé dosáhly svého vrcholu, rozdmýchaly konfliktní atmosféru ve dvorském prostředí a způsobily dokonce i rozkol královských manželů. Nedorozumění mezi králem Janem a královnou Eliškou přerostla v otevřené nepřátelství a královna byla vykázána na Mělník. Král uvěřil pomluvám, že královna Eliška chce syna Václava učinit králem a sebe jeho regentkou. Petr v tomto nesouhlasil ani s králem, ani s Jindřichem z Lipé, a proto se společně s Vilémem Zajícem z Valdeka a Vilémem z Landštejna postavil na stranu královny Elišky. Vždyť Jan Lucemburský se stal českým králem jen díky svatbě s Eliškou. Kdy byl Petr I. z Rožmberka zbaven úřadu nejvyššího komorníka přesně nevíme, avšak již na počátku června roku 1319 jej zastával příbuzný pána z Lipé, Albrecht z Liběšic (Petr je do úřadu nejvyššího komorníka znovu jmenován až v roce 1325).

V červenci roku 1319 povstali proti králi měšťané Starého Města pražského, a to na protest proti jeho finančním požadavkům (král Jan se chystal zkonfiskovat majetky některých měst a klášterů). Vážnosti jejich vystoupení dodala svou účastí královna Eliška, která do Prahy přijela 7. července. Druhého dne přitáhl ku Praze král Jan s Jindřichem z Lipé a 10. července na město společně zaútočili. Vilém Zajíc z Valdeka však útok odrazil. Následujícího dne, 11. července, přišel královně Elišce na pomoc Petr I. z Rožmberka, s vojskem čítajícím podle zpráv na 400 bojovníků, což byla na tehdejší dobu veliká síla. Král ustoupil na hrad a poté došlo ke smírnému vyjednávání. Krátké povstání měšťanů nedošlo očekávaného úspěchu - královna se vrátila zpět na Mělník, měšťané se vůbec ničeho nedomohli a de facto jediným vítězem oné půtky byl král Jan, který však v důsledku svého počínání ztratil podporu měst v boji proti šlechtě.

Koncem léta roku 1319 získal Jan Budyšínsko. Výpravy se společně s králem zúčastnili také čelní představitelé české šlechty, mezi nimi i Petr. V září padl Vilém Zajíc z Valdeka, který se vypravil na pomoc císaři Ludvíkovi. V té době se vztahy mezi šlechtou a králem Janem normalizovali.

O tom, že moc a prestiž české šlechty byla uznávána i v zahraničí, svědčí skutečnost, že papež Jan XXII., který 13. května 1318 vyslal do Čech a Polska inkvizitory, žádal pro ně podporu nejen od krále Jana, ale také od zemských pánů, zejména od Jindřicha I. z Lipé, Petra I. z Rožmberka a Viléma z Landštejna.

Petrův význam ve sféře politické výrazně narůstá od počátku 20. let 14. století. Roku 1322 uzavírá na Příběnicích smlouvu o koupi Choustnického panství. Rožmberk se stále častěji objevuje v blízkosti krále Jana a dne 18. září 1323 je Petr svědkem královy mírové smlouvy uzavřené v Hodoníně s rakouskými vévody. Rožmberk se v té době stává rovněž největším královým věřitelem a dále rozšiřuje rodová panství. Tak získal Petr 10. října 1323, vedle zajištění zástavy Zvíkova na doživotí, trhovou ves Bukovsko s vesnicemi Neplachovice a Drahotěšice (výměnou za Radětice) a Hvožďany a Křídu ke královskému zboží bechyňskému. Ještě téhož roku mu král doživotně daroval ves Draheničky u Mirovic, která bývala nejzápadnější výspou zvíkovského panství, Velkou a Malou Drhovli a Strašice. „O zástavě Zvíkova bylo pro případ jeho smrti stanoveno, že ji mají synové jeho zachovati dále do splacení 2 000 kop, a právo to mohl Petr, kdyby neměl synů, komukoliv odkázati“. Z tohoto ustanovení a ze zachovaného zlomku závěti z roku 1324 lze usuzovat, že v té době Petr ještě neměl syna. Patrně proto usiloval o volnější dispoziční právo při nakládání s majetky (majetkových změnách) a také pro případ smrti, což snad dokonce znamenalo i uvolnění testační možnosti ve prospěch dcery. Závěť pravděpodobně pořídil před svou výpravou na pomoc řádu německých rytířů do Pruska. 

Někdy v průběhu roku 1325 byla Petrovi vrácena hodnost nejvyššího komorníka a uděleny mnohé výsady, ačkoliv je listina z 24. dubna 1325 považována za falzum. Pravděpodobně nahradila jinou, podobného obsahu. V úřadu nejvyššího komorníka zastupoval Petra řadu let Záviš z Újezdce, který byl synem Hroznaty z Husic a sestry Záviše z Falkenštejna. V témže roce se Petr s králem Janem účastní bojů u Met a králových výprav do Tyrol a pohanských Prus. Výprava do Pruska se uskutečnila v letech 1324 – 1325, avšak pravděpodobně pro nepřízeň počasí nedošla svého cíle (Petr je totiž již v březnu 1325 zpět v Čechách a zastává úřad nejvyššího komorníka).

Dědicové Heřmana z Miličína postoupili Petrovi (19. dubna 1325) králem zastavené panství Kamýcké.

Roku 1327 se Petr účastnil královské cesty do Krakova. Výměnou za rakouskou Vitoraz dostal 11. června 1327 Janovice nad Úhlavou a clo v Nýrsku. Pravděpodobně v téže době získal v zástavní držení také Toušov, Dobřev a Hrádek. V listopadu 1327 byl mezi 13 pány, kteří doprovázeli krále do Tyrol.

V únoru roku 1328 (27. února 1328) byly Petrovi vyplaceny Domažlice ze zástavního práva, avšak již 10. července 1328 král Petrovi zapsal odúmrtí v krajích boleslavském, čáslavském, hradeckém, bechyňském, chýnovském, prácheňském, doudlebském a rovněž vltavském.

Dne 6. prosince 1328 král Jan vytáhl na Litvu. Tažení se po králově boku zúčastnil také Petr I. z Rožmberka a Vilém z Landštejna, kteří patřili mezi korunní rádce, s jejichž souhlasem uzavřel dne 12. března 1329 král spojeneckou smlouvu s řádem německých rytířů.

Po smrti Jindřicha z Lipé roku 1329 Petrův význam vzrostl, v té době se Petr I. z Rožmberka stal nejmocnějším mužem království. Po smrti královny Elišky přenesl Petr své sympatie na kralevice Karla, což dokazuje jeho cesta do Merana.

Na sjezdu v Domažlicích, v srpnu 1331, vrátil Petr Janovským z Janovic jejich zastavenou rodovou državu, kterou před tím zastavil král Jan Petrovi, za což mu král postoupil některé odúmrtní statky a Tetětice u Klatov. V rodinných sporech wittelbašských podporoval Petr Jindřicha staršího Dolnobavorského, který mu za to 6. května 1332 zapsal 450 kop. Po smrti Jana z Dobrušky (16. srpna 1332) obdaroval Petr vyšebrodský klášter na spásu duše svého bratrance.

V roce 1333 král Jan potvrdil Petrovi patrně podvrženou listinu, údajně vydanou králem Přemyslem Otakarem II. 23. června 1264, podle níž se všichni potomci Voka z Rožmberka ustanovují za „první popravce9 po králi“.

Při cestě z Itálie do Čech zpečetil markrabě Karel v Meranu, dne 6. října roku 1333, listinu, kterou byly stanoveny splátky ve výši 40 tisíc hřiven korutanskému vévodovi. Záruku potvrdili i čeští páni, mezi nimi také Petr I. z Rožmberka a Vilém z Landštejna, kteří markraběti přijeli naproti. První oporou mladému markraběti byla skupina českých pánů, kteří jej přivedli do Českého království. Tato „obec šlechetných mužů Čech“, reprezentovaná především královským kancléřem10 Janem Volkem11, královským podkomořím Vilémem z Landštejna a nejvyšším královským komorníkem Petrem I. z Rožmberka, požádala na schůzce v Meranu markraběte Karla o návrat do vlasti. Důvodem, proč tak čeští páni učinili, byla dlouhodobá nepřítomnost krále Jana v českých zemích a pokračující anarchie, která by mohla stát uvrhnout do hluboké krize. Karel, aniž by o svém záměru informoval otce, s nabídkou souhlasil. Skupinu českých pánů, která Karla do Čech pozvala, a která jej v prvním roce jeho působení v rodné vlasti podporovala, materiálně i mocensky odměnil.

V lednu roku 1334 odjelo několik českých pánů, v čele s Petrem z Rožmberka a Oldřichem z Hradce, do Lucemburska za králem Janem. Pravděpodobně reprezentovali poselstvo čerstvě jmenovaného markraběte Karla. Dne 13. ledna roku 1334 král Petrovi schválil dědictví po Dětochovi z Třebelovic a Žiželic, který seděl na Hradišťku. Listina byla vydána v Lucembursku a poprvé je v ní zaznamenána Karlova markraběcí hodnost. Součástí dědictví bylo také Hradišťko, vsi Vápno, Stražov, Přepychy, Častova Lhota a Lány. V témže roce bylo Petrovi přiznáno i dědičné držení panství Bavorovského.

Ačkoliv nebyla pozice mladého markraběte Karla v království jednoduchá, část české šlechty, v prvé řadě Vítkovci, se snažila jeho návrat usnadnit. Petr roku 1334 získal, v pořadí již potřetí, úřad nejvyššího komorníka království a poté byl jmenován rovněž zemským hejtmanem12, Karlovým zástupcem. Mezi Karlem a Petrem byla vedena složitá jednání o vyvedení Zvíkova ze zástavy a jiné majetkové změny, která v té době nepochybně probíhala v duchu přátelské dohody. V průběhu roku 1334 markrabě splatil část zástavních peněz za Zvíkov a dočasně, jak se zdá, „se ve hrad i uvázal“, stejně tak učinil i se zbožím protivínským a kamýckým, rovněž Petrovi zastaveným. Důležitost jednání dokládá také královská listina z 26. května 1334. V oblasti Karlovy zahraniční politiky však zůstávali Petr I. i Vilém z Landštejna, v době Karlova konfliktu s králem Janem, v ústraní.

Dne 16. září roku 1335 bylo v Řezně uzavřeno příměří mezi císařem Ludvíkem a králem Janem. Z české strany byli rukojmími Jindřich z Lipé ml., Petr z Rožmberka a Vilém z Landštejna.

Petr se v té době stal suverénně největším věřitelem krále Jana. Kromě královských zástav se jednalo i o běžné pohledávky, které nebyly kryty zástavami a Petr za krále převzal i zaplacení různých menších pohledávek. Král byl proto nucen 6. června 1336 prodat Petrovi hrad Zbiroh s příslušenstvím a městečka Radnici a Mýto s některými vesnicemi.

Podle listiny z 1. srpna 1336, „uznávaje vzácné služby Petra I. z Rožmberka a Viléma z Landštejna, v minulosti vykonané a v budoucnu očekávané, zajišťuje jim král přednost před všemi obyvateli české země, pány a šlechtici a jinými osobami jakéhokoliv stavu“, slibuje jim „všemožné povznesení a užitky“ a jmenuje je „svými nejvlastnějšími a nejbližšími služebníky“. Slibuje jim ochranu proti jakékoliv osobě na celém světě a zajišťuje jim zároveň správné a včasné zaplacení dluhů a dodržení závazků. Oba dva mocní čeští páni si své sympatie nezískali jen vojenskou pomocí, ale také tím, že byli mezi velmoži, kteří krále upozornili na „zhoubný vliv“ rostoucího postavení jeho syna markraběte Karla. Zajímavou je dozajista teorie Josefa Šusty o nuceném mocenském soupeření markraběte Karla s působností zemských hejtmanů, zejména s Petrem I. z Rožmberka. Šusta právě ono mocenské soupeření se zemskými hejtmany uvádí jako důvod, proč ona skupina českých pánů upozornila krále Jana na Karlův „zhoubný vliv“. Šustova teorie však není podložena žádnými písemnými prameny.

Roku 1337 zastavil král Jan Petrovi město Sedlčany. V té době byl pravděpodobně obci vystaven erb. Král Petrovi vydal rovněž oprávnění k těžbě drahého kovu (zlata) v oblasti Kašperských Hor. V červenci téhož roku proběhlo účtování mezi Petrem a královskou korunou. Petr si měl podržet Zvíkov doživotně, v případě nesplacení dluhu měl být ponechán Petrovým dědicům.

Koncem června roku 1338 byl, vedle markraběte Karla, zemský hejtman Petr I. z Rožmberka jmenován královým plnomocníkem. Rožmberk také Karla doprovázel do Frankfurtu a v červenci pokračoval k Janovi do Lucemburska. Podle listiny z 10. července 1338 jednali o peněžních otázkách. Král Petrovi přikázal výnos ze zlatodolů v Jílovém u Prahy, Pomuku, Letech u Zvíkova, Hartmanicích, Kašperských Horách a také z kutnohorské urbury. Dále mu přiznal řadu odúmrtí ve východních a jižních Čechách. Veškeré transakce však měly i svůj negativní rub. Petr v průběhu roku 1337 převzal za krále vyrovnání některých královských dluhů a sám se tak dostával do finanční tísně.

Dne 8. ledna roku 1339 založil markrabě Karel, za přítomnosti zemského hejtmana Petra I. z Rožmberka, kolegiátní kapitulu Všech svatých na Pražském hradě. Okolnostmi donucený král Jan složil 20. března 1339 císaři ve Frankfurtu manskou přísahu, kterou měli dále zaručit markrabě Karel, Petr I. z Rožmberka a Vilém z Landštejna na králově straně. Všichni výše jmenovaní to však odmítli. Zdá se pravděpodobné, že král Jan při skládání přísahy s tímto odmítnutím počítal a nezávazně tak získával čas. Když se 20. srpna 1339 vypravil král Jan do Francie na pomoc králi Filipovi ve válce s Angličany, svěřil markrabě Karel hejtmanskou vládu v Čechách Petrovi a spěchal za otcem. Ve funkci hejtmana, v době nepřítomnosti markraběte Karla, vystupuje Petr i v roce následujícím (1340).

Petr se jako vrcholný královský úředník zúčastnil mnohých Janových aktivit, po králově boku stál například v boji o dědictví bavorské, v mnohých listinách figuruje jako svědek, byl jedním z vykonavatelů královy závěti z 9. září 1340, kdy ji dal již slepý král Jan sepsat, značnými půjčkami přispíval na stavbu Svatovítské katedrály, za což mu Jan zastavil výtěžek z královských zlatodolů, několikrát zastupoval krále jako správce království a účastnil se též sporu Jana Lucemburského s císařem Ludvíkem Bavorským.

Petr nebyl politických starostí zbaven ani ve svém pokročilém věku. Počátkem roku 1341 vyvstalo v Uhrách nebezpečí nájezdu Tatarů. Uherský král Karel Robert se s žádostí o pomoc proti tatarskému nebezpečí obrátil nejen na Jana a Karla Lucemburského, ale také na Petra I., kterého zvláštním listem žádal o přímluvu u krále. To dokládá, jakému renomé se Petr v té době těšil. Po složení hejtmanského úřadu se Petr královského dvora na určitou dobu straní a s Petrem se nesetkáváme jako se svědkem v královských listinách. V březnu roku 1341 dlí na svém hradě Příběnicích, v červnu pobývá ve Vyšším Brodě a později v Hažli v Horních Rakousích, kde jedná s Albrechtem, svým lenním pánem, za tamní zboží. Petr i nadále zůstává největším královým věřitelem. V zástavě drží Zvíkov, lesní panství Kamýk, Krásnou Horu na Sedlčansku, Jehnědo na Písecku a další výnosy ze zlatodolů, řadu odúmrtí atd. Některé zástavy dále pronajímá.

V roce 1342 Petr požádal o papežský dispens, vyvázání ze závazku poutě do Říma, o jejíž motivaci nejsme dosud blíže informováni, s ohledem na nebezpečí, které hrozilo jižním Čechám z Bavor. Z papežovy souhlasné odpovědi se dozvídáme, že Petrovi v té době přestávalo sloužit zdraví a i na tuto skutečnost vzal Svatý otec zřetel.

V letech 1344 – 1345 se Jan a Karel Lucemburský vypravili na Litvu. Na své tažení si vypůjčili od Petra, který tak rozšířil své zástavy komorního zboží. – roku 1345 získal Petr v zástavní držení hrad a město Pacov, král Petrovi věnoval ves Bzí u Týna nad Vltavou a Petr králi prodal ves Březovici.

Při cestě Jana a Karla do Avignonu, počátkem roku 1346, Petr pravděpodobně již nezastával úřad zemského hejtmana. Z listiny ze 14. února 1346 lze usuzovat, že byl nemocen. Podle této listiny má být dlužný peníz splacen buď Petrovi, anebo jeho dědicům, zastoupeným Závišem z Újezdce, který se tímto ustanovuje za případného poručníka. Na žádost manželky Kateřiny byl 10. října roku 1346 v hradní kapli sv. Jiří povolen trvalý provoz.

V bitvě u Kresčaku roku 1346 padl král Jan Lucemburský společně s mnoha urozenými českými pány, mezi nimiž byl i Petrův prvorozený syn Jindřich II. z Rožmberka a kupříkladu také Heřman z Miličína, který svůj majetek odkázal Petrovi. Petr byl v té době správcem Království českého.

Závěr Petrova života nebyl příliš radostný. Rožmberk trpěl blíže nespecifikovanou chorobou, která způsobovala jeho celkovou slabost. V posledním roce svého života se Petr již nezúčastňoval veřejného života, ve všech důležitých věcech jej zastupoval syn Jošt I. z Rožmberka, snažil se dát do pořádku veškeré své majetkové i finanční záležitosti a u církevních institucí si zajistit co možná nejlepší odchod na věčnost a věčnost samu. Vladařkou ustanovil manželku Kateřinu a vrátil se do vyšebrodského kláštera, kde jako jeho člen 14. října 1347 zemřel, a kde byl také následně pohřben.

 

Literární činnost

Po smrti Jindřicha I. z Lipé byl Petr, podporovaný všemi příslušníky rodu, prvním mužem království. Král mu zajistil přednost před všemi šlechtici v zemi, uherský panovník se na něj obrací s prosbou o přímluvu… Věhlas zkušeného právníka na zemském sněmu Petrovi zajistila „Rožmberská kniha“, nejstarší právní kniha psaná v českém jazyce. Dodnes není jasné, zda platila pouze na rožmberském panství nebo byla využívána celostátně. Nezpochybnitelnou zůstává skutečnost, že zemský sudí Petr I. z Rožmberka, dal podnět k jejímu sepsání u zemského soudu. Kniha vznikala postupně – vrstvením. Nejstarší její částí je řízení zemského soudu z konce 13. století, novější část reprezentuje dobové právo 14. století. Rožmberská kniha představuje snahu zaznamenat staré feudální právo, které začalo ustupovat právu cizímu. Kniha je dokladem dobového tvůrčího právního myšlení a poukazuje na schopnost českého jazyka býti jazykem právním. Rozdělena je do kapitol, které mj. popisují mezní fáze řízení u zemského soudu: pohánění, dokazování a rozhodování. Obsahuje nejen dobové právo procesní, ale také právo hmotné – šlechtické i městské.

Petr byl pravděpodobně také prvním Rožmberkem, který na svých hradech zavedl tzv. gruntovní knihy pro zlepšení pořádku a přehlednosti hospodářství.

 

Rozsah rožmberských statků

V 1. polovině 14. století byla oblast jižních Čech již kolonizačně nasycena. Nová města v té době již nevznikají, avšak pozemková držba pánů z Rožmberka se neustále rozrůstá a zároveň se postupně vnitřně sceluje. Pán z Rožmberka je suverénním vládcem na svém území a jeho postavení je dáno tím, že v nediferenciované společnosti vykonává funkce, které v té době nemůže vykonávat nikdo jiný, než příslušník panské vrstvy. Podle tehdejších názorů vykonával velmož, jakožto zástupce králův, část pravomocí daných přímo Bohem.

K Choustníku, který Petr zakoupil v roce 1322, postupně získal Janovice nad Úhlavou s clem v Nýrsku, zboží Židlické a Bavorov, Zbiroh s Radnicemi a Mýtem, Kamýk, Krásnou Horu a výnosy z královských zlatodolů v Letech u Zvíkova, Jílovém u Prahy, Pomuku a Kašperských horách – s celou urburou kutnohorskou.

V době nepřítomnosti krále Jana v zemi se obvykle stával jeho zástupcem v roli nejvyššího hejtmana a v roce 1339 jedním z vykonavatelů jeho závěti. Bylo to právě Petrova schopnost zavázat si krále vysokými úvěry, která jej v roce 1347 uchránila před ostrým střetnutím s markrabětem Karlem. Karel od svého návratu do vlasti v roce 1333 mařil a křížil Petrovi jeho plány. Již v roce 1334 mu splatil část dlužné sumy na výplatu Zvíkova a jen další Janovy úvěry zabránily tomu, že Petr neztratil Zvíkov docela a že se Karlovi nepodařilo omezit, ani zlomit, rostoucí moc Rožmberků. Petr neomezoval svou pozemkovou držbu jen na území jihočeského teritoria, pronikl také na území Plzeňska, kde držel některá královská zboží a právo kupeckého průvodu mezi Plzní a Žebrákem, čímž měl zajištěn nákup železného zboží, především zbraní. Získal také Pacov a Plumlov. 

 

Stavby v Českém Krumlově a okolí

Moc Rožmberků spočívala v rozsáhlé pozemkové držbě, opřené o síť pevných kamenných hradů. Některé z nich dokázal Jindřich a posléze jeho syn Petr nejrůznějšími způsoby získat z majetku korunního. 

Jindřich I. z Rožmberka přesídlil v roce 1302 z Rožmberka na Krumlov, a to patrně proto, že svou geografickou polohou blíže k centru Čech více vyhovoval správě rozsáhlých majetků, jejichž těžiště se sem přesunulo z Rakous. Původní hrad pánů z Krumlova přebudoval v honosnou a trvalou rezidenci až Jindřichův syn Petr I. z Rožmberka, spolu se svou chotí Kateřinou z Vartemberka.

Pohled na východní průčelí Horního hraduStarší hrad z poloviny 13. století, tzv. Hrádek, byl pro svůj omezený rozsah staveniště nevhodný, a proto Petr založil na vyšším skalnatém hřebeni nad Hrádkem hrad nový, tzv. Horní Hrad. Původní palác měl tři křídla, seskupená kolem téměř čtvercového nádvoří. Čtvrtou, východní stranu uzavírala užší chodba, která kryla západní stranu starého hradu s velkou čtyřhrannou věží v čele. Chodba byla situována v přízemí na třech obloucích otevřené arkády, uprostřed ústil do nádvoří průjezd spojující starý hrad s novým palácem. V průběhu renesančních přestaveb byly arkády zazděny a po obou stranách průjezdu byla do chodby vestavěna schodiště.

Dtailní pohled na jižní průčelí Horního hraduNový palác, založený na místě původního šíjového příkopu starého hradu, měl pod úrovní podklenutého středního nádvoří ještě tři suterény s místnostmi povětšinou valeně zaklenutými, zvenčí osvětlenými drobnými průduchy úzkých oken. Bývaly v nich spižírny a v horním patře se ještě v roce 1842 připomíná stará kuchyň. Do nového hradu po jeho dostavbě přenesl Petr své sídlo, Hrádek sloužil od poloviny 14. století především jako součást fortifikačního systému a skladový objekt. Staveniště pro nové sídlo bylo neobyčejně výhodné. Byl to poměrně úzký skalní hřbet, k jihu spadající téměř kolmou skalní stěnou do řeky Vltavy a na severní straně mírnějším svahem do údolí potoka Polečnice. Z dlouhého hřebene, rozšiřujícího se k západu, byla příčným příkopem oddělena strmá část nad řekou, svažující se k východu do velikého předhradí, na němž se kolem staršího Hrádku seskupily veškeré nezbytné hospodářské a pomocné budovy. Kolem hlavní cesty směřující podél hradu dolů přes most do města vyrostly domky podhradí, poprvé uvedeného pod jménem „Latron“ (Latrán) v listině z roku 1347. 

Celá stavba je poměrně dobře datována a zdokumentována. Petr vydal na Krumlově svou první listinu v roce 1316 a již v roce 1329 je zde připomínán jeho soukromý kaplan Šimon. V roce 1331 byla stavba nového paláce pravděpodobně již hotová, protože se správy hradu ujímá první hradní purkrabí Přibík. V roce 1334 byla dokončena také vnitřní stavební úprava, toho roku udělil biskup Mikuláš z Řezna návštěvníkům hradní kaple sv. Jiří, postavené na vlastní náklad Petra I. z Rožmberka, odpustky na určité dny, které se vztahovaly také na špitální kostel Sv. Jošta. Nová rožmberská rezidence byla stavebně dokončena do poloviny 14. století.

Pohled na bývalý špitální kostel sv. JoštaŠpitál sv. Jošta stával v podhradí již v roce 1317 a v době kolem roku 1334 je znovu postaven Petrem I. z Rožmberka. V roce 1347 byl ke starému městu na druhém břehu řeky Vltavy, připojen Latrán a okolní dvorce a vesnice. K výsadám, k nimž kupříkladu náleželo „chování čtyř židů“, nezbytných pro Petrovy finanční transakce, bylo Petrovi dovoleno opravit na vlastní náklad hrady a mosty. Petr ještě v téže době postavil ve městě nový farní kostel sv. Víta s kaplí sv. Václava.    

Pohled na bývalý areál klášterů minoritů a klarisekPetr se patrně postaral také o vyslání františkánů a klarisek do Českého Krumlova, budování jejich klášterů se však již nedočkal. Františkánský klášter byl založen Petrovými syny Joštem, Oldřichem a Janem a manželkou Kateřinou, klášter sv. Kláry až roku 1361.

 

 

Hrad RožmberkVedle stavebních úprav nové rodové rezidence v Českém Krumlově nechal Petr stavebně upravovat také hrad Rožmberk, kde došlo k rozšíření Dolního hradu, který byl s Horním hradem spojen padacím mostem, přes dodatečně prokopanou skalní šíji, a zesíleno bylo hradní opevnění. V Příběnicích byly vybudovány dvě kaple (sv. Vojtěcha a sv. Jiří), kostel sv. Tomáše a nový kostel byl postaven také v Brlohu.

Cisterciácký klášter ve Vyšším BroděZcela mimořádnou péči věnoval Petr v posledním roce svého života stavbě klášterního kostela ve Vyšším Brodě. Tam měla být na zcela samostatném místě uložena jeho rakev. Do projektu klášterního kostela, především pak na pořízení deskových maleb pro hlavní oltář, obětoval stovky kop grošů.   

 

Shrnutí a význam osobnosti Petra I. z Rožmberka

Petr I. z Rožmberka byl bezesporu výjimečnou postavou a jednou z nejvýznamnějších osobností svého rodu. Celý jeho život se nesl v duchu plně odpovídajícímu 1. polovině 14. století, který přijímal a kterému se z pozice člena jednoho z předních českých panských rodů přizpůsoboval. Účastnil se celé řady bojů, lze tedy předpokládat, že byl zdatným válečníkem. V tom se svým současníkům dozajista vyrovnal. V době, kdy bylo vzdělání prakticky doménou duchovního stavu, výrazně své okolí převyšoval. Jeho autorství či spoluautorství první česky (staročesky) psané právní příručky tzv. „Rožmberské knihy“, z níž vycházel i zákoník krále Karla, je zřejmé.

Často a úspěšně vystupoval na poli diplomatickém, zasahoval do záležitostí celostátního významu, což vyplývalo jednak z jeho rodové příslušnosti, rovněž ze zastávaných vysokých královských úřadů a patrně také z osobních, prestižních, důvodů. Politicky velmi často kolísal, vždy však stál na té straně šlechtické opozice, která měla převahu. Petr byl prototypem dravého Rožmberka, který uměl za všech okolností těžit ve prospěch svého rodu, a který si byl od počátku vědom, že za žádných okolností nesmí ztratit vydobyté rodové pozice. V nepřehledné hře politických sil dokázal až obdivuhodně rychle a pružně měnit svůj postoj, výsledkem čehož byl kupříkladu i fakt, že král Jan povolil Petrovi slevy na berních. Někteří autoři vytýkají Petrovi jeho politické lavírování, přebíhání ze strany na stranu z důvodu očekávaného zisku. To je však chybné nazírání. Petrova snaha o rozšíření a upevnění rodového panství je více než zřejmá, avšak o totéž se pokoušeli všichni a v každé době. Vinit Petra z prospěchářství je rovněž chybné a krátkozraké. Při králi setrval v době panského povstání, které mělo velkou naději na úspěch, na stranu šlechtické opozice přešel až v okamžiku, kdy byl sám napaden a přesto usiloval o smírné řešení. Postavil se na stranu Elišky a Prahy proti králi, ačkoliv musel očekávat nepříjemnou reakci ze strany krále a králových exponentů. Zdá se, že Petr byl ve své době jedním z mála šlechticů, kteří měli dosti jasné představy a zásady, a kteří stavili prospěch království nad prospěch vlastní. Podle Františka Palackého byl Petr autorem myšlenky o příbuznosti s italským rodem Ursinů.

Vynikal rovněž jako finančník. Dokázal využít královy marnotratnosti a lehkomyslnosti a za velké finanční půjčky a přejímání jiných králových finančních závazků (finanční závazky vůči pánům, měšťanům či židům) získával jedno korunní zboží za druhým. Koupěmi rozšiřoval rodové statky a finančně podporoval duchovní a sociální ústavy – touto formou dbal o spásu své duše a o spásu duší svých blízkých.

Krátce před svou smrtí vstoupil do vyšebrodského kláštera, odložil své světské hodnosti a stal se bratrem laikem, konvršem, a přijal své někdejší klášterní jméno Christian. Kubíková se naproti tomu domnívá, že Petr až do konce svého života působil v dědičné roli rožmberského vladaře a ve funkci nejvyššího komorníka.

Pohled na kostel sv. Víta od jihovýchoduZa Petrova života byl v Českém Krumlově vybudován nový farní kostel sv. Víta a špitální kostel sv. Jošta, dokončena byla hradní kaple sv. Jiří a z Petrova odkazu vznikly i českokrumlovské kláštery Minoritů a Klarisek.      

 

 

 

1Není jisté, zda byl Petr I. z Rožmberka řádovým bratrem, bratrem laikem a zda vůbec v mládí v klášteře pobýval. V tomto ohledu narážíme na mnoho protichůdných názorů. Březan se domnívá, že Petr v mládí do kláštera skutečně vstoupil. Tutéž ideu nalezneme i v Ottově slovníku naučném. Dvořák v díle Český Krumlov to za jisté nepovažuje a Kubíková tuto skutečnost zpochybňuje.

2Jindřich I. z Rožmberka byl jedním z českých pánů, kteří domlouvali sňatek Elišky Přemyslovny s hrabětem Janem Lucemburským.

3Nejvyšší komorník Království českého – původně královský úředník, který dohlížel na předvedení obžalovaných k soudům a který měl na starost vybírání soudních pokut a poplatků, tvořících součást královských příjmů (úřad je znám od 12. století). Od poloviny 13. století hájil zájmy panovníka u zemského soudu a později, jako jeden z nejvyšších zemských úředníků, odpovídal za řádné vedení zemského soudu a zemských desek.  Úřad byl obsazován pouze osobami panského stavu.

4Nejvyšší maršálek Království českého – úřední hodnost, která se vyvinula z úřadu podkoního (v českých zemích od 12. století). Při úřadu nejvyššího maršálka vznikl rovněž šlechtický soud, který působil v záležitostech šlechtické cti.

5Podkomoří – vysoký královský úředník. Od konce 13. století byl zodpovědný za vybírání zemské berně ze zboží královské komory a zároveň zastupoval panovníka při jmenování rad v královských městech.

6Eliška Rejčka (1288 – 1335) byla dcerou polského velkoknížete Přemysla II. Velkopolského a Rixy Švédské (dcery sesazeného švédského krále Valdemara Birgerssona). V roce 1300 se provdala za ovdovělého českého krále Václava II. (1271 – 1305), po jehož skonu v roce 1305 se nakrátko stala vdovou. Roku 1306 se provdala za nového českého krále Rudolfa Habsburského (1281 – 1307), avšak po roce manželství podruhé ovdověla. Po sporech s Přemyslovnami Eliška opustila Pražský hrad a přesídlila do Hradce Králové. Znovu se již nikdy neprovdala, jejím životním druhem a milencem se později stal nejmocnější český pán Jindřich I. z Lipé (asi 1275 – 1329).

7Viola Těšínská (asi 1290 – 1317) byla dcerou těšínského a osvětimského vévody Meška I., pocházela tedy z vedlejší a méně významné větve Piastovců. V roce 1305 se provdala za Václava III. (1289 – 1306), krále českého, polského a uherského. Po Václavově násilné smrti v roce 1306 se pravděpodobně uchýlila do některého z klášterů a nezasahovala do bojů o český trůn. V roce 1316 se provdala za jednoho z nejmocnějších českých pánů a nejvyššího komorníka Království českého Petra I. z Rožmberka (? – 1347).

8Vilém z Landštejna (? – 1356), královský podkomoří, patřil společně s Jindřichem I. z Lipé, Petrem I. z Rožmberka a Vilémem Zajícem z Valdeka k nejmocnějším mužům Království českého za vlády Jana Lucemburského. V roce 1317 patřil Vilém k hlavním vůdcům povstání proti králi Janovi. Vojenské tažení krále Jana do jižních Čech mělo krom jiného vymoci od pána z Landštejna královské majetky, kterých se Vilém na jihu Čech bez vědomí panovníka zmocnil.

9Popravce – býval ve středověku a středověkém českém právu úředník – krajský soudce. Popravce byl jmenován panovníkem, aby činil „po právu“, zejména stíhal zločince, pronásledoval psance a dozíral nad bezpečností, dodržováním  měr a vah a chránil minci. V Čechách bylo od 13. století 12 krajů, tedy 12 popravců. Tato forma zemské správy zanikla v 15. století.  

10Královský kancléř – titul vysokého královského úředníka, zejména přednosty nejvyšší kanceláře. Kancléř patřil k předním rádcům svého pána, zvláště v otázkách zahraničněpolitických.

11Jan Volek (? – 1351) byl nemanželským synem českého krále Václava III. a jinak neznámé Anežky. Za vlády Jana Lucemburského zastával úřad probošta vyšehradského a kancléře Království českého. Na svůj úřad kancléře rezignoval v roce 1334, kdy byl jmenován biskupem olomouckým.

12Zemský hejtman - původně úředník zastupující nepřítomného panovníka (od roku 1298 stálý úřad). V jeho pravomoci byla veškerá veřejná správa včetně financí (s výjimkou lenních záležitostí).