Jindřich III. z Rožmberka (+ 1412)

Byl zřejmě jediným synem Oldřicha I. z Rožmberka (+1390) a Alžběty z Vartemberka. Jindřich III. patřil mezi nejvýznamnější představitele rožmberského rodu.

Mladý Jindřich III. byl jakožto jediný mužský potomek patrně hýčkán nejen svými rodiči, ale také strýčky a tetičkami a jeho výchova zřejmě dosáhla dobového maxima. Možnou Rožmberkovu vazbu na latinskou školu při pražské svatovítské katedrále naznačuje jmenování Jindřicha III. z Rožmberka a jeho strýce Jana I. z Rožmberka mezi vykonavateli závěti Mistra Vojtěcha Raňkova z Ježova a jejich pověření opatrováním částky 270 kop grošů z Vojtěchovy pozůstalosti, které byly určeny na stipendia českých studentů v Paříži a Oxfordu. Mistr Vojtěch byl v šedesátých a na počátku sedmdesátých let 14. století správcem výše uvedené školy. Ačkoliv byla latinská škola určena pro budoucí duchovní, mohl tam Jindřich po určitou dobu studovat na základě osobní iniciativy strýce Petra II. z Rožmberka, který  byl proboštem v pražské hradní kapli Všech svatých.

Při praktickém zasvěcování do veřejného a politického života nemohlo dozajista Jindřichovi uniknout, že vláda Václava IV. v Království českém není zcela v pořádku, o čemž se sám přesvědčil, když zastával úřad nejvyššího purkrabí. Z otcova vyprávění, stejně tak i z vyprávění svých strýců, patrně věděl, že se kdysi postavili na odpor samotnému Karlovi IV., tedy, že zvláštní úcta k majestátu nepatří k ctnostem příslušníků rožmberského rodu. Napjatá a neklidná situace v Českém království vyústila na přelomu 14. a 15. století v otevřený konflikt mezi straníky krále Václava IV. a panskou jednotou soustředěnou okolo moravského markraběte Jošta. Jindřich III. stál na straně panské jednoty, tedy na straně protikrálovského odboje, a sám se aktivně podílel na zajetí krále Václava IV. v roce 1394. Druhé zajetí inicioval v roce 1402 václavův bratr Zikmund Lucemburský. Pán z Rožmberka byl i tentokrát jedním z aktérů Václavova zajetí.  Vzhledem k výše uvedenému je zcela pochopitelné, že poddaní na rožmberských statcích pocítili pomstu žoldnéřů královské strany. Jisté ohlasy těchto nepřátelských akcí lze nalézt i v Popravčí knize pánů z Rožmberka, v její části z let 1389 - 1409, kdy Jindřich zastával funkci popravce, tedy nejvyššího krajského policejního a správního úředníka, který měl dbát, aby se všem dělo po právu. Popravčí kniha pánů z Rožmberka je rovněž dobovým svědectvím o sociálním a morálním stavu české společnosti.

Funkce nejvyššího purkrabí, kterou Jindřich zastával v letech 1396 - 1398 a v letech 1400 - 1404, a osobní účast na zasedání zemských sněmů a zemského soudu často přiváděly Rožmberka do Prahy. V prostředí chrámů a paláců hlavního města se Jindřich dozajista inspiroval kulturními i duchovními podněty, které poté přenášel do svých rodových sídel, zejména do českokrumlovského hradu a podhradí. Petr byl nepochybně veden v tomto ohledu touhou vyrovnat se všem mocným a slavným a co nejvíce zviditelnit svůj rod a svou osobu. Doba, ve které Rožmberk žil, si potrpěla na nejrůznější církevní slavnosti, jejichž prostřednictvím bylo možné a účelné se co nejlépe prezentovat. S požehnáním papeže Bonifáce IX. a pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna se od roku 1391, na svátek Božího Těla, v Českém Krumlově konaly slavnosti ukazování svatých ostatků. Někdy kolem roku 1400 získal Jindřich z parléřovské huti opukovou sochu Panny Marie s dítětem na ruce, známou jako Krumlovská madona, kterou si Rožmberk dovezl pravděpodobně pro svou hradní kapli (dnes je madona uložena ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu). Tomu by mohla nasvědčovat skutečnost, že v roce 1399 Jindřich požádal papeže Bonifáce IX. o povolení ukazovat ve zmíněné kapli o všech mariánských svátcích část závoje P. Marie, chovaný jako jednu z nejvzácnějších relikvií mezi ostatními ostatky v pevném českokrumlovském hradě. Pro potřeby českokrumlovských církevních slavností nechal Rožmberk v roce 1406 ulít dva zvony, které dodnes visí v nitru zámecké věže. Stopy parléřovské dílny nalezneme rovněž na českokrumlovském farním kostele sv. Víta, jehož přestavba byla zahájena v roce 1407 a dokončena až v roce 1439.

Rožmberkův rodinný život nebyl vlivem okolností zcela šťastný. První Jindřichovo manželství bylo dojednáno rodiči snoubenců, Jindřichovým otcem Oldřichem I. z Rožmberka a otcem nevěsty Barbory, Jindřichem ze Schaunberka. Smlouva o předpokládaném sňatku byla sepsána v roce 1374 a v roce 1380 se naplnila její hlavní klauzule, že se snoubenci do šesti let stanou manželi. Z tohoto manželského svazku vzešel jediný potomek, syn Petr z Rožmberka. Paní Barbora po osmnáctiletém manželství zemřela (+1398).

O rok později (1399) se Rožmberk ženil podruhé, tentokrát si svou nevěstu vybral sám a stala se jí Eliška z Kravař a Plumlova. Jindřich však musel požádat papežskou stolici o tzv. manželský dispens, neboli o prominutí příbuzenských svazků mezi snoubenci, což bylo pouze v kompoetenci papeže. Oba šlechtické rody byly totiž již jednou spřízněny - jménem neznámá sestra Petra I. z Rožmberka se provdala za Voka II. z Kravař. Vok z Kravař byl se svou Rožmberkovnou pradědem a prabábou nevěsty Elišky a prastrýcem respektive pratetou ženicha Jindřicha.  

V roce 1396 se zavázal lantkrabě Jan z Leuchtenberka, hrabě z Halsu spolu se svým synem Sigiostem vyplatit Jindřichovi a jeho synu Petrovi věno své dcery respektive sestry Anny z Leuchtenberka, pokud se s ní Petr do šesti let ožení. Domluvená svatba se nakonec měla uskutečnit v roce 1406, avšak ještě před její realizací Petr zemřel. V osobě Petra z Rožmberka tak odešel již dospělý předpokládaný budoucí správce domu rožmberského a jediné pouto z prvního Jindřichova manželství. Místem jeho skonu byly pravděpodobně České Budějovice, příčina smrti je neznámá, stejně jako místo jeho posledního odpočinku (možná Vyšší Brod, možná Třeboň). V roce 1406, kdy náhle zemřel Jindřichův syn Petr, se u nohou v té době již nemladého Jindřicha batolil syn druhý, tehdy asi tříletý Oldřich II. a v kolébce se houpala roční dcera Kateřina. Oběma malým Rožmberkům tenkrát zbývalo již jen šest let pokojného života pod ochranou mocného otce.  

V manželství Jindřicha III. z Rožmberka a Elišky z Kravař se zajímavým způsobem snoubila dobová náboženská rozpolcenost. Rožmberk po celý svůj život viditelným způsobem proklamoval víru katolickou, ačkoliv v případě jeho osoby nelze zcela jednoznačně říci, že nešlo jen o rodinnou tradici a zálibu v okázalých slavnostech. Paní Eliška v době svého sňatku zřejmě nedávala příliš najevo zájem o reformační učení, ke kterému se později veřejně přiznávala.  Pokud tak již tenkrát činila, setkala se patrně s určitou manželovou tolerantností, kterou v tomto ohledu projevoval i ve vztahu ke svému bratranci Čeňkovi z Vartenberka. Zřejmě ani Jindřich nezůstal zcela nedotčen novými náboženskými a myšlenkovými proudy, které začaly zapouštět své kořeny i v jeho sídelním městě Českém Krumlově. V roce 1410 totiž Rožmberk obdržel dvě papežské buly (od Jana XXIII. a Alexandra V.), v nichž byl důtklivě nabádán k podpoře pražského arcibiskupa Zdeňka Zajíce z Házmburka v boji proti kacířům a kacířství. V únoru roku 1411 je doložen pobyt arcibiskupa Zdeňka v Českém Krumlově, kde patrně v této záležitosti osobně intervenoval. Paní Eliška Rožmberská z Kravař se jako stoupenkyně nové víry a od roku 1414 utrakvismu plně projevila až po manželově smrti. 

Jindřich III. z Rožmberka zemřel 28. července roku 1412. Na jaře téhož roku (pravděpodobně při jarním zasedání zemského soudu) dal do zemských desek zapsat jmenování budoucích poručníků svých nezletilých dětí pro případ jejich osiření. Poručníky se podle jeho vůle brzy nato stali Čeněk z Vartenberka (Jindřichův bratranec z matčiny strany), Jan z Hradce a Jindřich z Kravař a Plumlova (bratr paní Elišky). Vedle tří výše jmenovaných poručníků měl v nastalé situaci poměrně důležité slovo také českokrumlovský děkan Hostislav a zanedbatelné nebylo ani slovo paní Elišky. Paní Eliška přežila svého manžela asi o třicet let. Přesný rok jejího úmrtí není znám. Některé kronikářské záznamy uvádějí rok 1444, poslední zmínka o ní v rožmberských písemnostech se váže k roku 1435.         

 

 

Dvojí zajetí krále Václava IV. Lucemburského    

Král Václav IV. LucemburskýPsal se rok 1394, českému státu a římské říši již po dlouhá léta vládl Václav IV., avšak Lucemburkova náladová a malátná politika popouzela nejen papeže, ale také říšská knížata, vlastní bratry i moravské bratrance, pražského arcibiskupa i českou šlechtu. Nespokojenost s královým počínáním záhy přerostla v otevřenou revoltu… Čeští pánové již nehodlali déle tolerovat královy vrtochy, a tak se jednoho dne znenadání objevili v králově rezidenci u Berouna. Krále vyzvali, aby se neprodleně a dobrovolně odebral do Prahy a tam se ujal svých zanedbaných vladařských povinností a aby začal státní záležitosti spravovat v souladu s požadavky, které mu panská jednota předložila. Rozhněvanému Václavovi zůstaly prý tenkráte královské komnaty uzavřeny, král byl separován ve vězeňské místnosti Bílé věže a králi byl ponechán dostatek času na rozmyšlenou (král byl uvězněn v květnu). Králi se pravděpodobně podařilo o své situaci spravit Jana Zhořeleckého, svého nejmladšího bratra, který začal okamžitě připravovat vojenské tažení na bratrovu záchranu. Teprve nyní vyšlo najevo, že v pozadí panského spiknutí stojí markrabě Jošt Lucemburský, králův bratranec. Na počátku června se král odhodlal podepsat zápis, jímž se vzdává veškeré moci a propůjčuje ji svému bratranci. Několik dnů poté byl narychlo svolán dvorský soud a na Václavově místě usedl „zemský starosta“ Jošt. V té době se k hlavnímu městu přibližovala válka.. Lucemburkové, vzájemně soupeřící o moc a majetek, zavlekli České království do občanské války, která bude zemi sužovat dlouhých deset let.. Jan Zhořelecký, který označil pražský převrat za bezprávný, nejprve obsadil Kutnou Horu a poté vytáhl ku Praze. Nové Město Janovi otevřelo své brány bez boje. Radikálové na konfrontaci s vojenskou přesilou nečekali, ještě v noci tajně opustili Pražský hrad, a zajatého Václava převáželi do jižních Čech. Václav byl zprvu vězněn na rožmberských Příběnicích, poté na Krumlově a nakonec převezen na hornorakouský Viltperk u Lince. Jan Zhořelecký nepřenesl boj na jih Čech, kde hrozil střet s vojskem Albrechta Rakouského podporujícím radikály, a vyčkával. Jakmile obdržel příslib zahraniční vojenské pomoci, vytáhl k Českým Budějovicím, odkud plenil rožmberské državy. Tím přiměl vzbouřence alespoň k vyjednávání. Tři měsíce po králově zajetí vyjednal Jan jeho propuštění, pod podmínkou dodržení tvrdého kompromisu, za nějž Jan ručil skupinou rukojmích ponechaných na Krumlově. 1. srpna roku 1394 byl Václav skutečně na svobodě. Kompromis ukládal králi za povinnost vydat královské hrady, s výjimkou Karlštejna, Křivoklátu, Zvíkova a Žebráku, panské jednotě. Zpět je mohl získat teprve po rozhodčím výroku rozhodčí komise, která by nestranně projednala požadavky panstva i konfliktní otázky vztahů s králem – panstvo požadovalo zejména větší podíl na státní moci. Václav nehodlal na požadavky pánů přistoupit a se svým zachráncem, který podmínky králova propuštění dojednal, se ve zlém rozešel. Janovi tak po vojenském tažení zbyla jen nenávist nepřátel a obrovské dluhy. Rozhodčí komise ve složení král Zikmund a markrabě Jošt, která zasedla až roku 1396, vyhlásila 2. dubna nález, který znamenal Václavovu totální porážku. Ve všech sporných bodech bylo rozhodnuto ve prospěch panské jednoty. Okleštěna byla dosavadní Václavova pravomoc, nejvyšší zemské úřady zaujali radikálové v čele s nejvyšším purkrabím Jindřichem III. z Rožmberka a nejvyšším komorníkem Vilémem z Landštejna. Správu země přebrala korunní správa, bez jejíhož souhlasu nesměl král učinit žádné významnější rozhodnutí.

 

Na počátku roku 1402 došlo ke smíření Václava IV. s bratrem Zikmundem v Hradci Králové. Václav písemně přenechal vládu v Čechách Zikmundovi, v ochranu mu poručil všechna svá města i královské hrady, slíbil mu bezvýhradnou poslušnost ve všech věcech týkajících se říše i království, avšak pod podmínkou, že sám zůstane až do konce života formálně pánem říše i Českého království. Taková byla Zikmundova cena za pomoc, kterou nabídl Václavovi k dosažení císařské koruny. Zikmund na straně jedné předstíral všemožné přípravy na Václavovu císařskou jízdu do Říma, na straně druhé započal s realizací vlastních plánů v Českém království. Na královské hrady dosadil své lidi a silně naléhal na Václava, aby mu vydal hrady Karlštejn, Křivoklát, Točník a Žebrák, na nichž měl Václav uloženy státní i osobní poklady. Když Václav po několika měsících procitl a prohlédl bratrovy záměry, bylo již pozdě. Bratrský mocenský konflikt, který se následně rozhořel, řešila korunní rada. A když se názory jejích členů rozdvojovaly, vydal Zikmund 6. března roku 1402 rozkaz staroměstskému purkmistrovi, aby zatkl krále Václava a převezl jej ze staroměstské rezidence na Pražský hrad. Václav se tak podruhé ocitl v zajetí. Václav však ani na Zikmundův nátlak neuznal svoji bezvýchodnou situaci, odmítal bratrovi podepsat jakékoliv dokumenty a tím zmařil Zikmundovu snahu o vytvoření falešné iluze, že Václav je volný, a že bratři jsou v nejlepší shodě. Václavovi spojenci brzy prohlédli Zikmundovu lest a začali mobilizovat odboj na obranu krále. Zikmund mezitím řádil v Čechách jako okupant, drancoval královské statky a snažil se v co možná nejkratší době naloupit maximum peněz a pokladů. Zikmund očekával vojenský útok králova bratrance Prokopa, a tak aby vojenskému střetu předešel, vylákal Prokopa na přátelské setkání a zmocnil se jej. Oba dva zajatci, Prokop i Václav, byli v červenci převezeni na Krumlov a odtud do Vídně. Zikmund ještě na konci roku 1402 oblehl Kutnou Horu a od tamních měšťanů vybral obrovské výpalné, vyraboval Václavův královský poklad a poté ještě několik měsíců drancoval. Když v červenci roku 1403 vypukla vzpoura proti Zikmundovi také v Uhrách, opustil Zikmund naši zemi. Teprve v prosinci roku 1403, po dvaceti měsících, se král Václav navrátil do Čech.

 

Zdroj:

HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí 2, Praha: Baronet, 1997. 
KUBÍKOVÁ, Anna. Oldřich II. z Rožmberka, České Budějovice: Veduta, 2004.