Oficiální stránky zámku Český Krumlov

Navigace

Výběr jazyka

Obsah

Stání hrad a zámek Český Krumlov

Hradní muzeum

Vážení návštěvníci, vítáme Vás na stránkách nově vzniklé expozice Hradního muzea Státního hradu a zámku Český Krumlov, která našla své místo v doposud nevyužívaných budovách Hrádku na II. zámeckém nádvoří. Komplex palácových budov s přilehlou věží je dnes již neodmyslitelným symbolem a pomyslným středobodem města Český Krumlov a zároveň jedním z prvních míst, kde se začala psát historie Českého Krumlova.

Hrádek je nejstarší dochovanou částí českokrumlovské rezidence. Věž s opevněným palácem byla vybudována na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou přibližně v letech 1291 – 1308. Původní obytný komplex degradoval však již v polovině 14. století na pouhou součást fortifikačního systému a později na méně důležitý skladový

objekt. Svou současnou podobu Hrádek získal v průběhu velkolepé renesanční přestavby krumlovského hradu, kdy došlo k rozšíření gotického paláce do dnešní podoby. Roku 1590 vyzdobil malíř Bartoloměj Beránek – Jelínek palác s přilehlou věží manýristicky laděnými malbami. Nákladná přestavba Hrádku však neměla žádný vliv na jeho využívání a objekt i nadále sloužil ke skladovým účelům. Teprve v průběhu 18. a 19. století došlo k renovaci a zkultivování interiérů Hrádku. V objektu od té doby sídlily některé správní úřady krumlovského panství a nalézal se zde rovněž byt vyšších knížecích úředníků. Hrádek zůstával úřední a obytnou budovou až do 40. let 20. století. Po převedení areálu českokrumlovského hradu a zámku na český stát a v období následné komunistické éry se začal stav Hrádku povážlivě zhoršovat, symbol města Český Krumlov chátral a jeho postupně devastované interiéry zely prázdnotou.

Pohled na Hrádek s věží, v popředí věž bývalého špitálního kostela sv. Jošta

Nová historie Hrádku se začala psát na počátku 90. let 20. století. V roce 1992 bylo historické jádro města Český Krumlov, včetně celého areálu hradu a zámku, zapsáno na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESO a po roce 1993 byly zrestaurovány fasády Hrádku a přilehlé zámecké věže. Hrádek však i nadále zůstával jen líbivou kulisou, tuzemští i zahraniční návštěvníci mohli obdivovat pouze jeho vnější podobu. Projekt Hradního muzea na Státním hradě a zámku v Českém Krumlově, připravovaný Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Českých

Budějovicích, byl v prosinci roku 2008 podpořen grantem z Norska prostřednictvím Norského finančního mechanismu a úspěšně zrealizován v letech 2009 – 2010. Hradní muzeum otevřelo veřejnosti doposud neznámé interiéry Hrádku 11. ledna 2011.

EXPOZICE HRADNÍHO MUZEA

Expozice Hradního muzea má, na rozdíl od standardních muzeí, charakter historické muzejní instalace 19. století. Interiéry jsou vybaveny historickými svítidly, zrestaurovanými kachlovými kamny a replikami starých muzejních vitrín.

A. PŘÍZEMÍ

V přízemí Hradního muzea jsou situovány prostory pro vzdělávání a relaxaci. Ve studovně se můžete ponořit do historie zámeckého areálu, v kavárně posedět u šálku dobré kávy a v sousedních prostorách obdivovat model hradu.

Model hradního areálu

Model pozdně gotického krumlovského hradu (kolem roku 1550)

Model představuje podobu krumlovského hradu v období pozdní gotiky (kolem roku 1550), před rozsáhlou renesanční přestavbou, která probíhala za vlády Viléma z Rožmberka, po vzoru italské renesance, ve 2. polovině 16. století.

A.00. Lapidárium

Název „lapidárium“, odvozený od latinského pojmenování kamene („lapis“, 2. pád „lapidis“), se vžil v novější době pro označení sbírek kamenných soch a architektonických fragmentů středověkého i novověkého původu. Z řady kamenných prvků vystavených v těchto prostorách zaujme především kopie rožmberského náhrobku z červeného mramoru, jehož originál je osazen v severní zdi presbytáře klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Vyšším Brodě. Jezdec s rožmberskou růží na štítě a na helmě představuje Voka I. z Rožmberka, který roku 1259 vyšebrodský klášter založil. Na zešikmené obrubě desky je latinský nápis, který v překladu znamená: „Zde je hrob pánů z Rožmberka, zakladatelů tohoto místa, s předností původu od knížat Orsini“. Další přípis na levém okraji desky znamená: „Poslední Rožmberk Petr Vok zemírá roku 1611. Modlete se za ně“. Nepanuje shoda ohledně doby vyhotovení náhrobku. Epitaf je datován jako pozdně gotická sepulkrální (náhrobní) památka.

Z dalších kamenných prvků stojí za zmínku středověký hraniční kámen s rožmberským znakem umístěným při pravém dolním okraji rožmberského náhrobku.

B. PATRO

B.01. Sál pánů z Růže (historie 13. – 16. století)

Život českokrumlovského hradu a zámku byl téměř po čtyři staletí spjat se jménem mocného českého rodu Vítkovců s erbovním znamením pětilisté růže. Původní hrad založili páni z Krumlova v polovině 13. století. Po vymření krumlovských Vítkovců roku 1302 panství a hrad Krumlov zdědili a až do roku 1602 vlastnili, spravovali a trvale obývali jejich příbuzní Rožmberkové.

Počátky rodu Vítkovců zachycuje obraz Dělení růží Antonína Streera z roku 1742. Praotec rodu Vítek z Prčice (+1194), zvaný „Otec růží“, rozdělil svá panství mezi své syny, kteří na svých štítech nesou erbovní znamení pětilisté růže různé barvy. Vítkovi synové se stali zakladateli několika samostatných rodových větví. Skutečná událost z konce 12. století se po staletích proměnila v pověst, která se v 16. století stala námětem obrazu Dělení růží. Vystavené plátno zachycuje nejen sídla jednotlivých rodových větví, ale také podobu krumlovského hradu před rozsáhlou renesanční přestavbou v polovině 16. století. Erby jsou z části smyšlené, jiné rodové znaky jsou na obraze zcela opomenuty – na obraze chybí zelená pětilistá růže, která příslušela pánům z Krumlova, zakladatelům krumlovského hradu. Erby jednotlivých rodových větví, doložené historickými prameny, jsou zavěšeny nad obrazem.

Faksimile (kopie originálu) Kodexu Manesse z let 1925 - 1927

Do sbírek českokrumlovské zámecké knihovny patří faksimile (kopie originálu) Kodexu Manesse, která byla vyhotovena v letech 1925 – 1927. Originál Kodexu Manesse z počátku 14. století je dnes uložen v univerzitní knihovně v Heidelbergu. Z knižní malby vzhlíží český král Václav II., který zcela zásadním způsobem zasáhl do života Českého Krumlova. Mladý panovník vyrůstal pod vlivem svého otčíma krumlovského Vítkovce Záviše z Falkenštejna, který za nezletilého panovníka v 80. letech 13. století spravoval zemi. Poté co se Václav II. vymanil ze Závišova vlivu, rozhodl o jeho zajetí a popravě roku 1290. Mladý král ze země vyhnal a později nechal popravit také Závišovy bratry. Po vymření krumlovských Vítkovců odevzdal hrad Krumlov roku 1302 jiné větvi rodu, Rožmberkům s erbem červené pětilisté růže.

Deailní pohled na Petra I. z Rožmberka, objednavatele souboru deskových obrazů Vyšebrodského oltáře

Jedním z vrcholných děl české gotiky je soubor devíti deskových obrazů Vyšebrodského oltáře z poloviny 14. století, jejichž originály jsou dnes uloženy v Národní galerii v Praze. Deskové obrazy byly původně vyhotoveny pro cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě. V pravém rohu zde vystavené kopie obrazu Narození Páně je vyobrazen objednavatel díla s rožmberským znakem. Pravděpodobně se jedná o vyobrazení Petra I. z Rožmberka, který Panně Marii odevzdává kostel. K dalším zbožným počinům tohoto velmože patřila i výstavba kostelů sv. Víta a sv. Jošta v Českém Krumlově a z Petrova odkazu byl v roce 1350 založen také českokrumlovský minoritský klášter. Se jménem Petra I. z Rožmberka je spjato také výrazné plošné rozšíření krumlovského hradního areálu o obytný palácový komplex tzv. Horního hradu.

Norimberská kronika světa, Hartmann Schedel 1493

Ze sbírek zámecké knihovny pochází také první německé vydání prvotisku Norimberské kroniky světa Hartmanna Schedela z roku 1493. Kniha, bohatě ilustrována částečně kolorovanými dřevorytinami Michaela Wolgemuta a Wilhelma Pleydenwurffa, byla roku 1876 opatřena o novou vazbu, na níž bylo opětovně použito středověké kování. Kronika se rozepisuje o zajetí českého a římsko-německého krále Václava IV., který je vyobrazen na pravém okraji knihy pod nápisem Wentzlaw. Na Václavově zajetí se podílel především Jindřich III. z Rožmberka, který podvakrát (v roce 1394 a 1402) věznil svého panovníka na hradě v Českém Krumlově.

Oldřich II. z Rožmberka využil v první polovině 15. století válkou rozvrácených poměrů v českém království a značně rozšířil své dominium. Neostýchal se za tímto účelem ani falšovat listiny. Nejvýznamnějším Oldřichovým falzem byla údajná listina Karla IV. z roku 1360, známá pod označením Rožmberské rodové zřízení, potvrzující Rožmberkům řád dědické posloupnosti podle tzv. stařešinského principu. Výsada v praxi znamenala, že všichni mohou po sobě vzájemně dědit. Podle tohoto podvrženého dokumentu měl vládnout vždy jen jeden, pokud možno nejstarší člen rodu, pro nějž se vžil titul „vladař domu rožmberského“. Toto falzum, jehož faksimile je zde vystavena, chránilo rodový majetek před rozdrobením mezi řadu příbuzných, „rožmberského vladaře“ řadilo mezi nejbohatší šlechtice království a definitivně bylo zlegalizováno zápisem do Zemských desek v roce 1493.

Erb je připomínkou fiktivní legendy z poloviny 15. století o příbuznosti Rožmberků s italským knížecím rodem Orsinů. Zakladatelem legendy byl v polovině 15. století Oldřich II. z Rožmberka. V polovině 16. století na legendu navázal Vilém z Rožmberka, který do dolní části rožmberského znaku přidal červeno-stříbrné kosé orsinovské pruhy, do horní poloviny posunul rožmberskou červenou pětilistou růži a erb doplnil o dva štítonoše v podobě medvědů. Jméno Orsinů bylo odvozeno od slova orsa, jenž v latině znamená medvědice. Se jménem Viléma z Rožmberka je spjat chov těchto heraldických zvířat v českokrumlovském hradním příkopu. Tradice chovu medvědů na zámku v Českém Krumlově přetrvává od Vilémových dob, již více než čtyři sta let.

Kopie obrazu z 19. století, jehož předlohou byl portrét Viléma z Rožmberka z roku 1589. Čtyřiapadesátiletý vladař domu rožmberského zde byl vyobrazen s Řádem zlatého rouna kolem krku, který mu udělil roku 1585 španělský král Filip II. Vilém od roku 1570 zastával úřad nejvyššího purkrabí Pražského hradu a především ve styku se zahraničím byl nazýván českým místokrálem. Rožmberkovy politické ambice však směřovaly mnohem výše. Dvakrát, v letech 1573 a 1575, se uvažovalo o jeho kandidatuře na polský trůn. Sebevědomé reprezentativní nároky a politický vzestup jedenáctého rožmberského vladaře se staly podnětem k rozsáhlým přestavbám krumlovské rezidence. K Vilémovým stavebním počinům mimo jiné patřila renesanční přestavba Hrádku. Po své smrti roku 1592 byl Vilém pochován v českokrumlovském kostele sv. Víta.

Kopie obrazu z 19. století, jehož předlohou byl portrét Petra Voka z Rožmberka ve věku 40 let z roku 1580. Zavěšený klíč u boku velmože symbolizuje jeho bývalý dvorský úřad komorníka císaře Maxmiliána II. Poslední Rožmberk vyzrál z mladého bouřliváka v neobyčejně pozoruhodnou osobnost s hlubokými kulturními zájmy. Ty byly zvláště formovány jeho konvertováním od katolické víry k luteránům a později k českým bratrům. Zvláštní pozornosti se na dvoře Petra Voka těšila především knihovna. Když se Petr Vok roku 1592 ujímal správy rožmberského dominia, stálo na pokraji bankrotu. Petrovi se podařilo vyvést dominium z dluhů, avšak za cenu odprodeje 2/3 původních rožmberských majetků. Po odprodeji Českého Krumlova císaři Rudolfovi II. v roce 1602 přesídlil na Třeboň, kde roku 1611 zemřel. Smrtí Petra Voka roku 1611 rožmberský rod vymřel po meči.

Obraz zasedání zemského soudu na Pražském Hradě roku 1593 byl namalován na konci 16. století. Na zemském soudu každý zaujímal místo podle pevně stanoveného zasedacího pořádku. Důstojnost postavení je zde v zásadě určena vzdáleností od panovníka, který sedí na vyvýšeném trůnu. Rožmberský vladař měl právo sedět na nejčestnějším místě, po pravici českého krále vedle trůnu. Tato výsada byla důsledně dodržena i na vyobrazení zasedání zemského soudu, byť se jej tehdejší rožmberský vladař Petr Vok nezúčastnil. Po pravici českého krále, císaře Rudolfa II., byl namalován rožmberský erb. Vilém z Rožmberka měl jako nejvyšší pražský purkrabí právo sedět přímo před panovníkem a za nepřítomnosti krále dokonce na jeho trůnu.

B.02. Sál krumlovských vévodů (historie 17. – 18. století)

Období habsburské komorní správy na panství Český Krumlov trvalo pouho pouhých dvacet let. Císař Rudolf II. odkoupil zdejší panství od zadluženého posledního Rožmberka roku 1602, avšak již roku 1622 daroval císař Ferdinand II. panství krumlovské štýrskému šlechtickému rodu Eggenbergů. Ten roku 1719 bez mužských potomků vymřel a panství krumlovské přešlo na příbuzné Schwarzenbergy. Od roku 1628 se majitelé panství Český Krumlov honosili titulem krumlovských vévodů.

Jan Oldřich z Eggenbergu (1568 – 1634), vlivný rádce a důvěrník císaře Ferdinanda II., získal panství Český Krumlov v roce 1622 darem od císaře za věrné služby a nemalou finanční výpomoc. Eggenbergové byli původně zbohatlým měšťanským kupeckým rodem, který postrádal urozené předky. Tento nedostatek mělo překlenout povýšení do knížecího stavu a udělení titulu krumlovského vévody.

Faksimile diplomu císaře Ferdinanda II., vydaného na Pražském hradě dne 15. dubna roku 1628, kterým bylo krumlovské panství povýšeno na knížectví s vévodským titulem. Listina opravňovala eggenberského majitele panství k užívání titulu krumlovského vévody. V té době byla v Čechách a na Moravě jen dvě panství, k nimž se vázal titul vévody. Kromě Krumlova to bylo panství Frýdlant císařského generalissima Albrechta z Valdštejna. Po Valdštejnově pádu a násilné likvidaci v roce 1634 titul frýdlantského vévody zanikl a po následujících 152 let (do roku 1786) bylo krumlovské panství jediným vévodstvím v Čechách a na Moravě.

Až třetí generace eggenberských vlastníků krumlovského panství, reprezentovaná knížetem Janem Kristiánem z Eggenbergu (1641 – 1710) a jeho manželkou Marií Ernestinou rozenou hraběnkou ze Schwarzenbergu, obnovila slávu opuštěné rožmberské rezidence v Českém Krumlově, kterou ve 2. polovině 17. století barokně přestavěla. Oblíbené múzy posledních Eggenbergů – hudba a divadlo dodaly honosné českokrumlovské barokní rezidenci na lesku. Jan Kristián na zámku zřídil nejen knížecí kapelu, ale také profesionální hereckou skupinu, pro kterou nechal na V. zámeckém nádvoří vybudovat samostatnou divadelní budovu.

Marie Ernestina rozená hraběnka ze Schwarzenbergu

Marie Ernestina ze Schwarzenbergu (1649 – 1719), manželka krumlovského vévody Jana Kristiána z Eggenbergu, byla vášnivou čtenářkou, která věnovala zvláštní péči své knihovně. Kněžna zámeckou knihovnu osobně roztřídila a obohatila o francouzskou a italskou literaturu. Po smrti Marie Ernestiny roku 1719 zdědil krumlovské panství její synovec Adam František ze Schwarzenbergu.

Mapa eggenberského panství Krumlov a Netolice z přelomu 17. a 18. století. Orientace světových stran na mapě je z pohledu dnešního úzu poněkud nezvyklá. Západ je při horním okraji mapy, východ je směrem dolů, sever doprava a jih doleva. Lesy v horní části mapy představují pohraniční hvozdy Šumavy. Po roce 1634 vlastnili Eggenbergové největší panství v českém království. Jejich další državy se nacházeli v dnešním Rakousku, Slovinsku a severní Itálii.

Pohřební praporec knížete Jana Kristiána z Eggenbergu z roku 1710

Pohřební praporec Jana Kristiána z Eggenbergu byl roku 1710 namalován temperou na papír. Na praporci je vyobrazen dobový eggenberský erb – pětice červených růží je znakem krumlovského vévodství. Nápisy na praporci oznamují úmrtí knížete Jana Kristiána. Dvacet čtyři iniciál v latině symbolizuje počáteční písmena titulů zemřelého šlechtice.

Pod genealogickým stromem Schwarzenbergů, který byl vyhotoven roku 1688, stojí zakladatel rodu Erkinger ze Seinsheimu, jenž žil v 15. století. V pozadí je vyobrazen zámek Schwarzenberg v Dolních Frankách v Německu, po němž rodina nese své jméno. Pod stromem byl namalován praporec s českým znakem, který připomíná, že od poloviny 17. století se Schwarzenbergové natrvalo usadili v Čechách. Roku 1599 byl Adolf ze Schwarzenbergu povýšen do hraběcího stavu, což je na rodokmenu symbolicky vyjádřeno tím, že on a jeho potomci mají nad kartuší se svým jménem namalovanou hraběcí korunu. Jan Adolf I. a jeho syn Ferdinand jsou do rodokmenu zaneseni s knížecí korunou, neboť roku 1670 byl rod povýšen do knížecího stavu. Tato výsada se vztahovala pouze na vládnoucí představitele rodu, jejich sourozenci a příbuzní zůstávali i nadále hrabaty. Nad jejich jmény jsou proto namalovány hraběcí koruny. Knížecí postavení bylo všem příslušníkům rodu přiznáno až roku 1746.

Adam František ze Schwarzenbergu (1682 – 1732) zdědil roku 1719 po své tetě Marii Ernestině z Eggenbergu krumlovské panství, čímž se stal vlastníkem největší pozemkové držby v Čechách. Roku 1732 na českokrumlovském zámku vrcholily přípravy na návštěvu císaře Karla VI. Nedlouho před panovníkovým příjezdem do Krumlova však došlo k nepředstavitelné tragédii. Císař Karel VI. nešťastnou náhodou smrtelně postřelil svého hostitele, knížete Schwarzenberga, při honu na jeleny.

Faksimile diplomu císaře Karla VI., v podobě knihy o osmi pergamenových listech, ze dne 28. září roku 1723 (vydaného v Praze), jímž bylo Schwarzenbergům povoleno užívat titulu vévodů krumlovských. Krumlovské panství bylo tehdy jediným vévodstvím v Čechách a na Moravě. Toto výsostné postavení Schwarzenbergů se odráželo zvláště při korunovacích českých králů, při nichž krumlovským vévodům příslušelo jedno z nejčestnějších míst.

Portrét mladého Josefa Adama ze Schwarzenbergu, foto: Ladislav Pouzar

Poté, co císař Karel VI. omylem roku 1732 na honu smrtelně postřelil knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu, vyznamenal jeho syna, desetiletého Josefa I. Adama (1722 – 1782), nejvyšším habsburským řádem. Provinilý císař poslal osiřelému princi Řád zlatého rouna. Udělení Zlatého rouna dítěti tohoto věku a šlechtického postavení bylo tehdy zcela nezvyklé. Celou událost dodnes na krumlovském zámku připomíná portrét nezletilého knížete Josefa se zajímavým symbolickým gestem. Vyznamenaný knížecí syn s Řádem zlatého rouna a v řádovém ornátu ukazuje na pyramidový náhrobek v pozadí, čímž pozorovateli symbolicky naznačuje, že tato obrovská pocta byla vykoupena žalem po mrtvém otci.

Paulina Charlotta z Ahrenbergu (1774 – 1810), manželka knížete Josefa II. Jana Nepomuka ze Schwarzenbergu (1769 – 1833), tragicky zahynula při požáru na plese, konaném roku 1810 v Paříži u příležitosti Napoleonovy svatby. Paulinin portrét je kopií, kterou namaloval Charles Louis Philippot (šárl luj filipo) podle originálu od Johanna Baptisty Lambiho.Obraz vznikl až po smrti kněžny, což symbolicky vyjadřují určité atributy. Na zemi leží vedle povalených přesýpacích hodin Paulínina busta. Reliéf na podstavci sloupů v pozadí zobrazuje pyramidový náhrobek s iniciálami PS, znamenajícími Paulina Schwarzenberg. Před náhrobkem sedí žena, k níž přistupují malé děti a podávají jí věnce. Výjev patrně vyjadřuje žal osiřelých dětí, jichž po Paulínině tragickém skonu zbylo devět. Rozmíchané barvy a štětec na podlaze připomínají umělecké nadání kněžny, stejně tak jako Paulinin lept zámku Hluboká, jenž byl překreslen do otevřené knihy.

B.03. Kancelář správy panství

Český Krumlov se stal roku 1719 rezidenčním městem a hlavním správním centrem schwarzneberského majorátu. I když roku 1848 přesunula knížecí rodina své hlavní rezidenční sídlo na Hlubokou, zachoval si krumlovský zámek v určitém smyslu i nadále svůj ústředně správní charakter. Schwarzenbergové věnovali zvýšenou pozornost sociálnímu zajištění svých knížecích zaměstnanců, pro které zřídili nejen Penzijní fond (1765), ale také jakousi obdobu závodní nemocenské pokladny (1852). Sociální zajištění vysokého standardu bylo umožněno ekonomickou prosperitou schwarzenberských statků v celé řadě hospodářských odvětví. Některá z nich, jako lesnictví, zemědělství, myslivost, rybníkářství, pivovarnictví a dolování nerostných surovin, reprezentují exponáty ve vitrínách.

Expozice kanceláře správy panství byla zařízena autentickým nábytkem podle dochovaných dobových fotografií.

B.04. Kancelář ředitele panství

Na počátku 19. století byly v prvním patře Hrádku vybudovány kanceláře ředitele panství a jeho úřadu a v přízemí byl posléze zřízen lesní úřad a sklad zvěřiny. Množství aktivit a projektů realizovaných schwarzenberskou správou v průběhu 19. století vneslo do prostor Hrádku dříve nevídaný ruch. Ředitel panství byl po většinu roku nejdůležitější osobou na zámku, protože knížecí rodina na Krumlově pobývala jen několik měsíců do roka. Jeho byt zároveň sloužil jako místo rodinného a společenského života vyššího knížecího úřednictva.

Tato část expozice se snaží, alespoň náznakově, přiblížit měšťanský styl bydlení rodiny vyššího správního úředníka v období druhé poloviny 19. století. Kancelář ředitele je, na rozdíl od předchozí kanceláře úředníků, zařízena honosněji a vhodně tak prezentuje vysoké společenské postavení svého majitele. Kromě věcí, které se běžně objevují v kancelářích té doby, jsou zde vystaveny i pánské předměty soukromého charakteru, včetně darů, které dostal kníže od svých poddaných.

B.05. Salon

Pro přijímání hostů, odpolední svačinu či k posezení u sklenky likéru nebo digestivu po večeři sloužil salon. Vybaven býval především pohodlným sedacím nábytkem - sofa pro dvě až tři osoby, křesly s područkami, nižším stolem, malými stolky a jednou či dvěma vitrínami - tzv. skleníky. Do jednoho ze skleníků paní domu ukládala "rodinné poklady" - solitéry ze skla, porcelánu, slonoviny, perletě nebo drahých kovů, suvenýry z cest, kuriozity, první kadeře dětí uzavřené do medailonků, zlatnicky adjustované první vypadlé zuby dětí, růženec po mamince, tatínkova fajfka atd. Do druhého skleníku se ukládaly kávové a čajové soupravy, šálky na čokoládu, talířky na zákusky, misky, skleničky a karafy na likér a digestiv, lžičky, vidličky, lopatky na zákusky, naběračky, kleštičky a podobné příbory, jež byly pro tyto účely zvláště dekorativně zdobeny.

Stěny salonu zdobí kolekce obrazů od Ferdinanda Runka (1764 - 1834), schwarzenberského dvorního malíře knížete Josefa Jana ze Schwarzenbergu, který na svých obrazech zachytil schwarzenberská panství na přelomu 18. a 19. století. Tento výběr zahrnuje nejzajímavější Runkovy veduty Českého Krumlova a jeho okolí.

B.06. Ložnice

Charakter měšťanských bytů vycházel především z běžných životních potřeb rodin, které bývaly poměrně početné. V 19. století a v první polovině 20. století bývalo ve střední Evropě obvyklé, že rodina měla 7 až 12 členů. Prostorné byty se sestávaly z ložnice manželů, pokoje pro chlapce, pokoje pro dívky, salonu, jídelny, kuchyně se spíží a komorou, místností vyhrazenou pro koupání a praní prádla, pokoje pro služebnou a velké předsíně. Suchý záchod býval umístěn na konci pavlačí či v mezipatře.

V měšťanských rodinách se neujala šlechtická zvyklost oddělených ložnic manželů. Vybavení ložnic, kde probíhala i ranní hygiena, se ustálilo již na počátku 19. století. Na mramorové desce mycí komody stálo velké a hluboké umyvadlo, džbán se studenou vodou a menší džbán na horkou vodu, miska na mýdlo, podélná miska s víčkem na kartáčky na zuby, menší miska s víčkem na prášek na čištění zubů a podélná miska na hřeben.

B.07. Jídelna

Výmalba jídelny s neorenesančními groteskami a rozetami na stropě pochází z roku 1881, kdy tento byt obýval ředitel schwarzenberského panství Antonín Nedobitý a jeho rodina. V takovýchto měšťanských rodinách paní domu přísně oddělovala pracovní část bytu od jeho části společenské. Rodina stolovala v jídelně, káva nebo čaj se podával odpoledne v salonu. Zatímco u stolu obsluhovala paní domu, jídlo z kuchyně nosila sloužící. Celý chod domácnosti řídila organizačně, finančně, pracovně i osobně svou účastí paní domu. K ruce měla posluhovačku na hrubší práce (nošení vody, dřeva a uhlí a mytí podlahy), pomocnou kuchařku pro pomoc při nakupování, sestavování jídelníčků a vaření a služebnou na pomoc s každodenním úklidem celého bytu, s prádlem a s obsluhou u stolu. Organizace vedení domácnosti a vaření se vyučovaly ve speciálních školách. Vedení domácnosti byla manažersky i výkonně náročná profese, která měla blízko k vedení penzionu či menšího hotelu.

Uprostřed jídelny stával rozkládací stůl a kolem něj polstrované židle. Po obvodě byly umístěny jeden a více příborníků, zvaných kdysi „credenza“, později po francouzském vzoru buffet, odkládací stolky, stojany pod květiny a nezbytná vitrína s výjimečnými kusy porcelánu a stolními dekoracemi. Zdi byly vyzdobeny obrazy, povětšinou však grafikami s tématy zátiší, květin či pohledy do krajiny.

Asiatika uložená na českokrumlovském zámku zahrnují poměrně velký počet čínských figurek řezaných z mastku. Těžiště souboru, čítajícího více než sto exemplářů, tvoří figurky pocházející z období vlády dynastie Čching (1644 – 1911). Většina představuje postavy vztahující se k taoistické a buddhistické ikonografii. Předpokládá se, že tyto sbírky, do nichž se řadí i soubor kvalitního japonského porcelánu, posílal do Českého Krumlova Karel Vavřinec ze Schwarzenbergu, který působil na počátku 20. století v Tokiu jako legační tajemník rakouského velvyslanectví.

V období romantismu se do obliby vrátily renesančních holby, humpeny a obří poháry malované barevnými emaily s historickými a heraldickými výjevy, které nacházíme i na tomto tzv. lesním - zeleném skle ze 70. let 19. století. Zelené sklo různých odstínů se vyrábělo ve střední Evropě po několik staletí, protože skláři nebyli schopni tehdy užívanými technologiemi jeho přirozenou barvu odstranit. Zdejší křemičité písky, které slouží jako základní surovina pro výrobu skla, obsahují kysličníky železa, které způsobují jeho zelené zabarvení. Na způsob, jakým lze kysličníky železa při tavbě odstranit a jakým lze ve zdejších podmínkách vyrobit sklo čiré jako křišťál, přišel až roku 1683 huťmistr Michael Müller ze šumavské Janouškovy huti, jenž získal pro výrobu skla roku 1688 privilegium. O několik let dříve, roku 1680, objevil technologický postup výroby čirého skla huťmistr d´Ossimontov, který pracoval na novohradském panství Buquoyů.

Pohár ze 70 let 19. století je dokonalou ukázkou českého skla. Vyroben byl ve vynikající sklářské huti v Adolfě u Vimperka. Jméno Adolfov dostala lokalita právě po Janu Adolfovi II., stejně jako nedaleká Lenora, německy Eleonorenhain byla pojmenována po jeho manželce Eleonoře.

Barokní pohár se schwarzenberským erbem obtočeným Řádem Zlatého rouna, zdobený rubínovou spirálou

Pohár se schwarzenberským erbem obtočeným Řádem Zlatého rouna, zdobený rubínovou spirálou, patřil Adamu Františkovi ze Schwarzenbergu. Pochází z Janouškovy hutě nedaleko Vimperka, která pracovala na jeho panství a která patřila k nejprogresivnějším sklárnám své doby. Pohár byl vyhotoven patrně mezi lety 1712 a 1732.

B.08. Ikonografie hradu a zámku Český Krumlov

Uzavřená pavlač byla k ředitelovu bytu v prvním patře Hrádku přistavěna v roce 1843, kvůli tepelnému komfortu a pohodlí ředitele panství. Tématem tohoto prostoru je ikonografie krumlovského zámku. Rozlehlá šlechtická rezidence vypínající se na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou se stala inspirací pro množství umělců, kteří ji zachytili v různých obdobích i stavebních fázích.

Veduty vytvořené olejem, akvarelem, kresby nebo grafické listy pochází z období 16. - 19. století. V chodbě je v kopiích vystaven výběr nejzajímavějších pohledů na zámecký areál. Aristokratické sídlo bylo nejčastěji zobrazováno z jižní strany, vévodící městu. Vzácně se objevuje pohled od severu, přes Jelení zahradu. Řadu vyobrazení spojuje jeden rozpor s realitou. Zámecká věž učinila na mnohé umělce tak silný dojem, že ji namalovali mnohem vyšší, než ve skutečnosti je.

B.09. Pokladnice sakrálního umění

Duchovní rozměr života v prostředí českokrumlovské zámecké rezidence i okolního panství a zejména různé formy hmotných projevů katolické barokní zbožnosti jsou hlavním tématem expozice v tomto prostoru.

Vystavené předměty je možno rozčlenit do tří základních skupin:

1) Samostatným souborem jsou artefakty pocházející ze sakrálních i světských prostor zámku, zejména pak liturgické oděvy a mešní náčiní související s konáním bohoslužeb v zámecké kapli sv. Jiří a předměty dokládající osobní zbožnost obyvatel zámku. Do tohoto souboru také náleží různé zbožné dekorace a malé relikviáře.

2) Druhou skupinu artefaktů je soubor části vybavení z barokní poutní kaple Svatého kříže na Křížové hoře, jejímž důležitým příznivcem byla i českokrumlovská vrchnost. Kaple na návrší nad Krumlovem byla vybudována roku 1710 za spolupráce magistrátu, knížete Jana Kristiána z Eggenbergu a jeho manželky Marie Ernestiny. Vystavená výzdoba kaple se stala obětí vandalismu a poškozené předměty byly od 60. let 20. století uloženy v zámeckých depozitářích.

3) Třetí skupinu tvoří unikátní, nově zrestaurovaný, soubor pozdně barokních relikviářů s ostatky tzv. světců z katakomb, které pocházejí z oltářů bývalého českokrumlovského kláštera minoritů. Výzdobu těchto relikviářů realizovala klášterní dílna českokrumlovských klarisek. Klášter minoritů i navazující klášter klarisek spojovala se zámeckou rezidencí celá řada vazeb. Byly založeny již ve 14. století Rožmberky a všestranně podporovány pozdějšími majiteli panství.

Ostatky z 2. až 5. století přisuzované sv. Reparátovi pochází, podle dochovaného osvědčení z roku 1769, z římských katakomb sv. Anežky na Via Nomentana, odkud byly vyzdviženy a odvezeny do kláštera minoritů v Českém Krumlově. Pro světcovo tělo byl vyroben prosklený zlacený skříňový relikviář. Náročnou výzdobu ostatků hedvábným aksamitem, organzou, mušelínem, stříbrnými dracouny a dracounovou krajkou, skleněnými korálky a hedvábnými květy provedly českokrumlovské klarisky. Chybějící části chodidel a prstů nohou klarisky doplnily dřevěnými napodobeninami kůstek. U pravé ruky světce leží fragmenty palmové ratolesti, která byla symbolem mučednictví.

B.10. Zbrojnice

Historicky nejstarší údaj o zbrojích uložených na hradě Krumlově je uveden v inventáři z roku 1545. V té době se zbrojnice nacházela právě v budově Hrádku. V polovině 19. století byly zbraně soustředěny v takzvané Románské komoře na krumlovském Horním hradě, odkud byla většina militárií v polovině 19. století převezena na nově přestavěný zámek Hluboká. Menší část souboru militárií zůstala ponechána v prostorách Románské komory, která i nadále plnila funkci spíše rodinného muzea, kam se ukládaly zbraně a uniformy po rodinných příslušnících, zbraně jako dary, suvenýry z cest či archeologické nálezy. Kolekce militárii z Románské komory tvoří část expozice zbrojnice.

Tento tematicky pestrý, avšak nepříliš sourodý, materiál je volně rozdělen do několika okruhů, instalovaných v jednotlivých vitrínových blocích:

1) Lovecké palné zbraně a jejich příslušenství převážně z 18. a 19. století.

2) Kolekce orientálních zbraní, z nichž velkou část tvoří zbraně afrického původu, spojené s africkými safari doktora Adolfa Schwarzenberga, která pořádal se svou manželkou Hildou v letech 1929 – 1935.

3) Výstrojní a slavnostní zbraně s individuálními úpravami, které patřily pravděpodobně různým příslušníkům schwarzenberské rodiny a do sbírky se dostaly z pozůstalostí.

4) Soubor cvičných šermířských kordů, fleretů a šavlí z 19. století je zajímavým a nepříliš často vystavovaným materiálem. Šerm vždy zaujímal výsadní postavení ve sportovním vyžití šlechtické společnosti. Zvláště to platilo u posledního majitele zámku Adolfa Schwarzenberga, který na Hluboké pořádal šermířské turnaje.

Nejstaršími exempláři palných zbraní jsou pušky s doutnákovým zámkem z 1. třetiny 17. století, kterých bylo původně ve zbrojnici uloženo přes 300 kusů. Tyto pušky se používaly výhradně pro vojenské účely.

Dalším vývojovým stupněm palných zbraní byly pušky a pistole s kolečkovými zámky. Těžiště jejich používání bylo v lovectví. Z první třetiny 18. století pochází kolekce velmi robustních kulovnic s německými pažbami, určených zřejmě pro plachtové hony, jejichž nabíjení obstarávalo služebnictvo.

Z chladných loveckých zbraní stojí za zmínku dva lovecké tesáky typu „jagdplaute“ s pochvami, z konce 17. a z 18. století. Používaly se při parforsních honech k přeseknutí šlach na nohách dostiženého zvířete, aby nedošlo k poranění lovců a loveckých psů.

Unikátem této sbírky je lovecký tesák kombinovaný s pistolí s křesadlovým zámkem z 1. poloviny 18. století. Tesák spojený s pistolí zdobí nápis „Vivat Maria Terezia“ – „Ať žije Marie Terezie“. Pro Schwarzenbergy nebylo toto provolání jen prázdným heslem. Zatímco většina české šlechty královnu na počátku 40. let 18. století zradila, Schwarzenbergové zůstali Marii Terezii vždy věrni.

B.11. Mincovna

Právo razit vlastní minci měli pouze někteří šlechtici a hodnostáři světští a církevní, ojediněle také města, na základě zvláštního privilegia, které jim uděloval panovník. Soukromé aristokratické ražby měly vždy reprezentační dimenzi. Právo razit vlastní minci bylo v předbělohorském období uděleno pouze Šlikům, Pernštejnům a Rožmberkům, v období pobělohorském především novým knížatům - Eggenbergům, Albrechtovi z Valdštejna, Lobkovicům a Schwarzenbergům.

Rožmberkové razili mince v 15. a 16. století. Této výsady požívali také následující majitelé krumlovského panství, Eggenbergové. Právo razit vlastní minci získal kníže Jan Oldřich I. z Eggenbergu udělením palatinátu v roce 1625. Jan Oldřich využil svého mincovního práva záhy po jeho udělení a první eggenberské mince nechal razit v pražské mincovně v letech 1625 - 1633. Oldřichův syn, kníže Jan Antonín z Eggenbergu, využíval k ražbě vlastní mince, v letech 1642 – 1644, starou krumlovskou zámeckou mincovnu. V roce 1645 byla ražba eggenberské mince přesunuta z Českého Krumlova do Štýrského Waldsteinu. Antonínovi synové, knížata Jan Kristián a Jan Seygfried z Eggenbergu, razili mince v Českém Krumlově společně v letech 1652 – 1658. Soukromé ražby knížete Jana Kristiána z Eggenbergu vycházeli z českokrumlovské zámecké mincovny od roku 1676 do roku 1688, kdy byla definitivně uzavřena kapitola eggenberského mincovnictví v Čechách. Jan Kristián sice započal v 80. letech 17. století s výstavbou rozsáhlé budovy mincovny na II. zámeckém nádvoří českokrumlovského zámku, avšak stavební úpravy se protáhly až do počátku 18. století a císařský zákon z roku 1702 zakázal razit drobné mince. Budova nové zámecké mincovny tak nikdy nebyla využita ke svému původnímu účelu.

Schwarzenbergové disponovali mincovním právem od roku 1671, kdy tuto výsadu obdržel od císaře Leopolda I. kníže Jan Adolf I. Mincovního práva využíval nejvíce Ferdinand ze Schwarzenbergu, jehož ražby vznikaly ve Vídni, v Kremnici, v Norimberku, Kolíně nad Rýnem a v Augsburgu, nikdy však ne v Českém Krumlově. Poslední schwarzenberské ražby pochází z roku 1783.

Eggenberské mincovní stroje z poloviny 17. století, vystavené v expozici Mincovny, jsou dokladem mistrovské řemeslné zručnosti. Jedná se o mincovní stroje trojího typu. Stroje štekrovací (válcovací) sloužily k protažení a válcování cánů (cán či prut = tyč určité délky a kruhového průřezu). Cány byly rozválcovány na plech, který svou tloušťkou odpovídal průměru nebo násobku průměru mince, která z něj měla být ražena, avšak svou délkou jej vždy mnohonásobně převyšoval. Stroji probíjecími byly z rozválcovaných cánů vyráženy střížky (střížek = kruh specifické hmotnosti, která byla stanovena královským nařízením pro minci určitého druhu a velikosti). Stroji kapsovými se prováděla vlastní ražba - do razícího stroje byly vkládány dva razící kolky jedné mince (pro rub a líc) a otočením klikou se z obou stran střížku vyrazil příslušný obraz. Přebytečné stříbro z okrajů sřížků se odstříhávalo speciálními mincovními nůžkami.

B.12. Schwarzenberská garda

Knížecí schwarzenberská garda vznikla na zámku Hluboká patrně roku 1703 z iniciativy knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu, s úmyslem zvýšit prestiž svého dvora. Když byla Hluboká za válek o rakouské dědictví roku 1741 obsazena cizími vojsky, přesunula se knížecí garda na zámek v Českém Krumlově, na jehož II. nádvoří sídlila po celá dvě následující staletí. Na přelomu 17. a 18. století bývala osobní garda již poměrně běžnou součástí šlechtických dvorů. Zatímco u jiných aristokratických dvorů tyto polovojenské oddíly kolem přelomu 18. a 19. století zanikly, schwarzenberská garda byla rozpuštěna až v březnu roku 1948 po definitivním vyvlastnění rodového majetku.

Předlohou schwarzenberské gardy se staly granátnické jednotky, které platily za elitní armádní sbory, k nimž se najímali zvlášť urostlí muži. Hlavním smyslem existence knížecí gardy byla stavovská reprezentace schwarzenberského rodu. Granátníci zároveň plnili funkci jakéhosi soukromého bezpečnostního sboru. Nejzákladnější každodenní povinností granátníků byla ostraha zámku – gardisté drželi hlídky u vstupu do zámku, případně na nádvořích. Později, především v zimním období, obcházeli v nočních hodinách celý zámecký areál. Od poloviny 18. století využívali členové knížecí rodiny při svém pobytu v Čechách služeb gardy také ke své reálné ochraně. Až do správních změn roku 1848, kdy spočívaly rozsáhlé kompetence v rukou místní vrchnosti, plnili granátníci mnohdy úkoly dnešní policie: eskortovali zločince, napomáhali při jejich dopadení a vybírali nejrůznější pokuty a vrchnostenské poplatky. Od poloviny 19. století vypomáhali také při nejrůznějších sezónních hospodářských činnostech. Od poslední čtvrtiny 19. století byla jednou z nejvýznamnějších aktivit knížecí gardy hudba. Pravidelnou příležitost k vystoupení gardové kapely představovaly podzimní hony. Gardisté nejenže na lesní rohy troubili fanfáry a signály, jimiž byl organizován průběh lovu, ale obstarávali také hudební doprovod významných příležitostí a účinkovali na plesech a koncertech. K hudebnímu doprovodu honů se váže také nejcennější soubor artefaktů v této místnosti, sbírka hudebních nástrojů. Kromě podzimních honů využívali Schwarzenbergové gardové muzikanty, byť nepříliš často, ke zpříjemňování letních pobytů na zámku v Červeném Dvoře. Gardová kapela účinkovala také na oslavách, jimiž se českokrumlovské veřejnosti připomínala jubilea schwarzenberských knížat, a na doprovodných společenských akcích včetně koncertů a tanečních zábav. Teprve až v meziválečném období přibylo ke granátnickým povinnostem pravidelné troubení ze zámecké věže.

Schwarzenberská garda a její kapela se stala již v období mezi světovými válkami ojedinělou raritou, granátníci si dokonce zatroubili několik loveckých fanfár do živého vysílání českého rozhlasu. Na počátku 30. let 20. století založili gardisté s podporou prince Adolfa Schwarzenberga jazzovou sestavu gardové kapely.

Součástí expozice této místnosti jsou zbraně, uniformy, hudební nástroje a další předměty z fondu gardy, z 19. a 20. století.

B.13. Konec starých časů

Chodba, do které jste nyní vstoupili, vznikla průběhu nákladné renesanční přestavby Hrádku za vlády Viléma z Rožmberka ve 2. polovině 16. století. Původně spojovala komnaty rožmberského vladaře, situované v palácových budovách Horního hradu, s klášterním areálem pod zámkem. Jak je zde patrné, chodba se obtáčí kolem zámecké věže a překlenuje Medvědí příkop.

Expozici tvoří fotografie z konce 19. až počátku 20. století.

B.14. Biograf

Posledním místem prohlídky expozice Hradního muzea je biograf. Pohodlně usazeni do stylových sedadel zde můžete shlédnout schwarzenberské snímky převážně z dvacátých a třicátých let 20. století. Snímky zachycují panoramatické pohledy na českokrumlovský zámek, výměnu stráže schwarzenberské granátnické gardy na druhém zámeckém nádvoří a hasičské cvičení. Natočen byl hon v hlubockých revírech, kterého se účastnila knížecí rodina v čele s Janem Nepomukem Schwarzenbergem a jeho synem Adolfem. Další záběry se věnují schwarzenberským kratochvílím na zámku Červený Dvůr nedaleko Českého Krumlova. Na kameru byla zaznamenána jízda na koni, dětské hry malých princů a princezen v tamější zámecké zahradě a tenisový zápas, kterého se zúčastnil i sportovní nadšenec Adolf Schwarzenberg.

Provozní doba:

Expozice

leden - březen

listopad a prosinec

denně mimo pondělí

zač. posl. prohl.

duben a květen denně

zač. posl. prohl.

červen - srpen denně

zač. posl. prohl.

září a říjen denně mimo pondělí

zač. posl. prohl.

Hradní muzeum

Věž

09.30 - 16.00

15.15

09.00 - 17.00

16.15

09.00 - 18.00

17.15

09.00 - 17.00

16.15

Prohlídky muzea:

* samostatně - průvodcovské texty k dispozici

v místnostech v základních jazykových mutacích

* s audioprůvodcem - elektronické zařízení k dispozici

v pokladně Hradního muzea

Vstupné:

Prohlídková expozice	Vstupné v provozní době
	Plné	Snížené		Rodinné
	Plné	děti studenti ZTP	senioři	Rodinné
Hradní muzeum + věž	130,-	60,-	80,-	300,-
Hradní muzeum	100,-	50,-	70,-	260,-
Zámecká věž	50,-	30,-	30,-	120,-