Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Vítkovci
Praotec Vítek
Hranice Čech v období 13. století
Nejmocnější z Krumlovských Vítkovců
Poslední generace krumlovských Vítkovců
Mocný rod Vítkovců ovládal teritorium jižních Čech po dlouhá čtyři staletí a podle Stifterova známého románu přišel do Čech ze sousedního Bavorska. Mnohem výraznější stopu v české historii však zanechali až jejich nástupci Rožmberkové (Rosenberg), jejichž erbovním znamením byla planá pětilistá růže. Často se uvádí, že planá růže byla oblíbenou květinou Vítkovi manželky, hraběnky z Julbachu a Rohrbachu. Bavorské teorii o původu Vítkovců, o jejíž interpretaci se zasloužili mnozí němečtí historikové, rozhodně nelze upřít nic na její zajímavosti. Paradoxem dějin však i nadále zůstává skutečnost, že každá strana (česká i německá) prosazuje právě to své vylíčení historických událostí tak, jak jí to zřejmě nejvíce vyhovuje.
Uvádí se, že původními předky Vítkovců prý byli páni z rodu Schönhering Blankenberg, sídlící na východním břehu řeky Grosse Mühl (u nás zvaná Mihela) a jejich jméno se domněle odvozuje z místního jména Schönhering an der Vils v Dolním Bavorsku. Jméno Vítkovců se poprvé objevuje v zápisech kláštera ve Frombachu a Sankt Nikola, kde byla i jejich rodová hrobka. Do roku 1145 byli nazýván jako páni ze Schönheringu, od roku 1155 již jako páni ze Schönheringu a Blankenburgu. Podle tvrzení německých historiků se měli objevit při řece Mihele někdy kolem roku 1140. Hrad Blankenburg se dodnes tyčí na skalách nad dnešním nádražím obce Neufelden (na trase Aigen - Linz) a dosud jsou patrníé i jeho hradní příkopy a zbytky hradebních zdí na skalnatém ostrohu. Z historických pramenů nevyplývá, kdy došlo k rozboření hradu, avšak pověst praví, že se tak stalo jako trest za bezbožnost jeho majitelů.
Rod pánů ze Schönheringu a Blankenburgu vymřel již roku 1190, hrad Blankenburg dále pustl a jeho kamenné zdivo bylo postupně rozebráno a použito na výstavbu blízkého hradu Pürnsteina, který se posléze stal sídlem hradní branné správy této části území pasovských biskupů, jenž získali svrchovanost nad tamním krajem v roce 1217. Vedlejší větev rodu Vítkovců v té době již trvale sídlila v jižních Čechách. Jméno Blankenbergů se poprvé objevuje na listině biskupa Chunrada pro klášter Osterhofen z 24. listopadu roku 1155, kde je mezi svědky uveden Engelbertus de Planchenburg. Dalším dokladem, vztahujícím se k osobě téhož Engelberta, je darovací listina na dvůr v Pasově z roku 1173. Ze zápisu v pamětním kodexu kláštera Sankt Nikola ze 13. století vyplývá, že Engelbert byl donucen darovat část svých statků tomuto klášteru, aby znovu získal ztracenou milost pasovského biskupa Chunrada a ty pak přijal nazpět již jen jako pasovské léno - to se rozkládalo právě kolem hradu Blankenberg, zatímco Haslach s okolím zůstával v jeho vlastnictví beze změn. Poslední zmínka o tomto muži pochází z roku 1168. Kolem roku 1188 získala Chunigunda - Kunhuta de Blankenberg, vdova po Engelbertovi, některé jeho statky do osobního užívání. Údajně existuje nesporný vztah Blankenbergů k později mocnému rodu Vítkovců v Čechách i k jejich potomkům, pánům z Růže.
Za zakladatele rodu Vítkovců je považován český šlechtic Vítek I. z Prčice (+1194), který se na jihu Čech natrvalo usadil v roce 1179. Vítek působil ve službách českého krále Vladislava II. O vyjímečném postavení tohoto muže vypovídá i skutečnost, že Vítkovy majetky nepodléhaly tzv. právu odúmrti. Vítek mohl se svými majetky volně nakládat, a proto je před svou smrtí rozdělil mezi své čtyři syny - Jindřicha z Hradce, Vítka II. staršího (zakladatele krumlovské rodové větve), Vítka III. mladšího (zakladatele rožmberské rodové větve) a Vítka IV.
Jak již bylo zmíněno výše, Blankenburgové mizí z dějin v roce 1190 a podle dochovaných zpráv se na jejich statcích usadili Vítkovci. Sám Vítek I. z Prčice byl 24. října roku 1194 přítomen v Pasově, zřejmě z důvodu převzetí zmíněných statků. Vítkovci jsou největší pravděpodobností mužskými potomky rodu Blankenbergů - konkrétně buď Bernharda nebo Ulricha z Blankenbergu, čemuž by měla nasvědčovat listina uložená domněle ve schwarzenberském archivu na Orlíku a datovaná do roku 1220, kdy Vítek prodával ves Kojetín premonstrátskému klášteru v Milevsku. Listina je opatřena pečetí, na níž je nápis výrazných typů liter WITKOS DE PLANKENBERC. Prčice je zde německy Perschyz. Právě v této listině se sám Vítek označuje za Blankenberga. Existuje rovněž listina, v opise ze dne 6. července roku 1269, v níž je jako "urozený svědek" při směně statků uváděn přímo Wttigo von Planchiberc. Z toho lze usoudit, jak uvádějí němečtí historikové, že Vítkovci byli skutečně potomky Blankenbergů - dědici jejich rodového majetku a tedy i hradu a označovali se i tímto přídomkem.
Hranice Čech v období 13. století
Poměrně málo známá je skutečnost, že v dávné době území Čech sahalo jen k řece Vltavě, jak dosvědčuje listina vévody Leopolda VI. z 5. října roku 1208, vystavená v Sankt Florianu, kde je psáno "Od břehu Dunaje v údolí až k řece, která se zve Moldau (Vltava)". Po skončení války o banberské dědictví kolem roku 1255 sjednotil vítězný král Přemysl Otakar II. území na jih od Dunaje podél toku řeky Enns - Enže s územím ležícím na sever od Dunaje v oblast nazvanou v roce 1264 Horní Rakousko - Oberes Oesterreich nebo také Oesterreich ober der Enns - Rakousko nad Enží. Současně byly hranice posunuty dále na jih od Vltavy. Stalo se tak za vlády Voka I. z Rožmberka, zakladatele vyšebrodského kláštera. Hranici s Bavorskem předtím tvořil potok Ježová - Igelbach od ústí do Vltavy u Dolní Vltavice, dnes je toto území z větší části zatopené vodami Lipna. Mnohem později tento potok pomáhal spojit povodí Vltavy se Schwarzenberským plavebním kanálem s Dunajem. Právě zde se kdysi stýkaly Čechy, Rakousko a Bavorsko, a proto se dodnes části lesů na levém břehu Ježové říká "bavorská niva - Die bayrische Au". Snad právě v této době Vítkovci zbudovali daleko viditelný hrad Vítkův Kámen (Wittinhausen), pro snadnější správu a ochranu svých statků - bylo to před rokem 1277 a po dlouhá léta platil tento hrad za místo, odkud tento mocný rod pocházel. Následovaly stavby hradů Rožmberk (před rokem 1250), Krumlov (po roce 1250), Landštejn (kolem roku 1259) a Ústí nad Lužnicí u pozdějšího Tábora (před rokem 1261). Hrad Blankenburg v Mühlviertelu se dostal na periferii zájmu a byl ponechán svému osudu - postupně se rozpadal.
V Horním Rakousku nad řekou Ranna dosud stojí zbytky hradu Falkenstein, který snad kdysi býval nejmocnějším hradem v celém Rakousku a Štýrsku. Podle pověsti hrad založila v roce 1100 Jutta z Peilsteinu - té jednou uletěl lovecký sokol a nalezli jej třetího dne údajně právě na vysokých skalách nad prudkým tokem řeky Ranna. Hrad získal své označení právě podle tohoto sokola - Falkenstein Valchenstein. Jutta byla dcerou hraběte Konráda I. z Peilsteinu v Dolním Rakousku a neteří markraběte Leopolda II. Svatého. Jejím manželem byl Otto von Marchland. Poprvé je tento hrad zmiňován v dochované listině pasovského biskupa Regenberga z 21. října roku 1140 - jako svědek jednání je v ní uveden Adalram de Valchenstein, syn bohatého Rudolfa z Pergu. Adalramovým následníkem byl hrabě Calhochus (Kalhoch) II., zakladatel kláštera Schlägl - Drkolná poblíž českých hranic (klášter byl založen kolem roku 1200). Po Kalhochovi hrad Falkenstein zdědila jeho sestra Berchta (Perchta), jejímž manželem byl Walchuna II. (nebo snad Cholo), jeden z posledních Griesbachů. Z jejich manželství se narodila jediná dcera jménem Perchta, která byla později provdána za Vítkovce Budivoje z Krumlova. Budivojovým synem, který k sokolovi ve znaku Falkenštejnů přidal pětilistou růži rodu Vítkovců, byl všem dobře známý Záviš z Falkenštejna (1250 - 1290).
Nejmocnější z krumlovských Vítkovců
Záviš,byl vlastníkem značné části jižních Čech a vůdčí osobností rebelie proti českému králi Přemyslu Otakarovi II. Smrt českého krále Přemysla Otakara II. (1278 v bitvě na Moravském poli) otevřela Závišovi cestu k závratnému mocenskému a politickému vzestupu. Již na počátku roku 1281 působil ve funkci purkrabího královny vdovy Kunhuty Uherské v Hradci nad Moravicí - někdy v té době se Záviš stal milencem královny vdovy. Mileneckému páru se v roce 1282 narodil syn Ješek (Jan). V roce 1283 byl z braniborského vězení propuštěn následník trůnu Václav II. a o pár týdnů později se do Prahy vrátila i Václavova matka Kunhuta. Záviš se záhy stal rádcem, přítelem a učitelem mladého krále Václava II. O velkých sympatiích , které mladý král k Závišovi choval, svědčí i skutečnost, že Václav souhlasil se svatbou Kunhuty se Závišem z Felkenštejna, jenž se uskutečnila v roce 1284 nebo v květnu roku 1285). Manželského štěstí si Záviš příliš mnoho neužil, Kunhuta zemřela, pravděpodobně na tuberkulózu, již v září roku 1285. V témže roce král Václav II. věnoval Ješkovi a jeho otci královské město Poličku, hrad Lanšperk, město Lanškroun a další zboží. Ovdovělý Záviš se znovu oženil, tentokráte s Alžbětou, nejmladší sestrou uherského krále Ladislava Kumána, se kterou žil na hradě Svojanově. Pro podezření z přípravy královraždy byl Záviš v lednu roku 1289 uvězněn. Roku 1290 nechal král Václav II. Záviše, svého otčíma, popravit pod hradem Hluboká.
Závišův syn Ješek (1282 - ?) byl přes matku, královnu vdovu Kunhutu Uherskou, spřízněn s Přemyslovci, Arpádovci, Rurikovci, Kapetovci a dokonce i s Habsburky a právě prostřednictvím jeho osoby se tyto aktuálně vládnoucí dynastie nebezpečně a nepřípustně sbližovaly s pouhými vazaly z česko-rakouského pomezí. Osiřelého osmiletého Ješka svěřil král Václav II. do péče řádu německých rytířů, v jehož službách mladý Vítkovec udělal skvělou kariéru. Ješek se stal komturem v Řepíně a v roce 1328 zemským komturem pro Čechy a Moravu. Pravděpodobně se zúčatnil křižáckého tažení krále Jana do Litvy. Následně se stal komturem v Altshausu a roku 1337 je opět doložen v úřadu komtura v Řepíně. Zemřel někdy po roce 1337.
Poslední generace krumlovských Vítkovců
Na konci 13. století zůstali na Krumlově dva synové Vítka z Krumlova, Závišova strýce, Jindřich - někdy též Hynek (doložen 1272 - 1301) a Vok (+1302).
Vokovou smrtí rod krumlovských Vítkovců vymírá a jejich rodový majetek přechází se souhlasem českého krále Václava II. na jejich příbuzného Jindřicha z Rožmberka , nejvyššího komorníka Českého království.
Zdroj:
www.hss.barok.org/text-clanku.php
www.encyklopedie.ckrumlov.cz/docs/cz/osobno_vitzpr.xml
www.encyklopedie.ckrumlov.cz/docs/cz/osobno_zavfal.xml
cs.wikipedia.org/wiki/Jan_z_Falken%C5%A1tejna
