Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Záviš z Falkenštejna (1250 - 1290)
Byl prvorozeným nebo druhorozeným synem Budivoje z Krumlova a jeho choti Perchty z Falkenštejna. Ve znaku měl zelenou pětilistou růži pánů z Krumlova (po otci) a sokola na památku hradu Falkenštejn (hrad Falkenštejn vlastnili příbuzní jeho matky).
Král Přemysl Otakar II. založil v jižních Čechách dva opěrné body královské moci – klášter Trnová, později přejmenován na Zlatá, Koruna (1263) a královské město České Budějovice (1265), čímž chtěl zpevnit spojnici z Čech do Rakouska a zabezpečit státní hranice proti Bavorsku, s jehož vévodou byl Přemysl často ve válečném stavu. Město České Budějovice pak navíc zapadalo do sítě sídelních měst od Prahy přes Písek až po Křemži. Vítkovci považovali královy kroky za zásah do území své svrchovanosti a tvrdě se proti nim postavili. Vzájemná nevraživost mezi králem a Vítkovci vyústila v listopadu roku 1276 ve společnou vzpouru Vítkovců a rakouské a štýrské šlechty, jíž se z řad české šlechty zúčastnili také páni z Rýzmburka (Vítkovci i páni z Rýzmburka byli kulturně a společensky spjati, zejména vlivem sňatků, se Svatou říší římskou). Zatímco Vítkovci plenili České Budějovice a Zlatou Korunu obsazoval Boreš z Rýzmburka královské hrady. Přemysl Otakar II. byl za nastalé situace nucen uzavřít pro něj nevýhodný Vídeňský mír s římským králem Rudolfem Habsburským a vzdát se alpských zemí. Král Přemysl se poté rozhodl tvrdě se vypořádat s domácím odbojem. Boreš z Rýzmburka byl za zradu popraven nebo zemřel na následky věznění a někteří Vítkovci (Záviš a Ojíř z Lomnice) byli nuceni uprchnout před Přemyslovým hněvem na své statky, které se nacházely na území ovládaném římským králem Rudolfem Habsburským (pravděpodobně na Závišem vlastněný hrad Falkenštejn). Jiní Vítkovci, jako např. Jindřich I. z Rožmberka, však byli omilostněni, protože za nimi stál mocný říšský rod Schaumbergů (z rodu Schaumbergů pocházela Jindřichova matka).
V tragické bitvě na Moravském poli, ke které došlo 26. srpna roku 1278, Vítkovci proti králi otevřeně nebojovali (Jindřich z Rožmberka se bitvy dokonce zúčastnil po Přemyslově boku).
Po smrti krále Přemysla Otakara II. došlo k „rozdělení sfér vlivu“. Římský král Rudolf Habsburský si jako válečnou náhradu ponechal ve správě markrabství moravské, braniborskému markrabímu Otovi Dlouhému svěřil Čechy, vratislavského knížete Jindřicha odškodnil přidělením Kladska a královně-vdově Kunhutě Uherské vykázal do držení vévodství opavské, náležející levobočnému synovi Přemysla Otakara II. Mikuláši Opavskému, což následně vyvolalo konflikt zájmů, který dramaticky ovlivnil celou českou politiku. Rakouské a alpské země převzal již dříve Rudolfův nejstarší syn Albrecht. Poté se Rudolf Habsburský z Čech stáhl a zemi opustil také Ota Dlouhý, který si s sebou do Branibor odvezl korunního prince Václava. Nastalé bezvládí, doprovázené vlnou anarchie a domácí válkou, se snažili vyřešit nejrůznější mocenské skupiny. V témže období Záviš z Falkenštejna okouzlil královnu-vdovu.
Roku 1283 se podařilo vykoupit prince Václava z braniborského zajetí a po jeho návratu do Prahy získala rozhodující pozice u dvora královnina a Závišova mocenská skupina (do úřadů byli jmenováni Vítkovci a jim věrní). Princ Václav byl právoplatným dědicem českého království, avšak faktickým vládcem byl až do roku 1285 Záviš z Falkenštejna. Falkenštejnův vliv, posílený sňatkem s královnou-vdovou Kunhutou Uherskou (1285), byl patrný i v zahraničněpolitické orientaci pražského dvora. Záviš usiloval o získání Opavska na úkor Mikuláše Opavského a snažil se otevřít také rakouské a štýrské otázky, čímž znepokojil svého dřívějšího spojence Rudolfa Habsburského. Naneštěstí pro Záviše zemřela Kunhuta brzy po jejich svatbě na tuberkulózu. Královnina smrt (1285) však neznamenala okamžitou změnu vztahů mezi Václavem a Závišem, otčímovo privilegované postavení nebylo nijak narušeno a ještě v říjnu téhož roku obdaroval král Záviše a jeho syna Jana rozsáhlým územím ve východních Čechách. Záviš hledal protiváhu pro zahraniční politiku, která se nyní orientovala na spojenectví Čech s Habsburky, a proto se obrátil do Uher. Obrat v zahraniční politice chtěl Záviš zpečetit sňatkem, a protože v královské rodině nebyl žádný jiný dospělý muž, dal Václav Závišovi svolení k další svatbě – třetí Závišovou manželkou se na jaře roku 1288 stala uherská princezna Alžběta Kumánka, sestra uherského krále Ladislava IV.
K zásadní změně situace došlo roku 1287, když na přelomu června a července dorazila do Prahy Václavova manželka Guta Habsburská. S královniným příchodem začal klesat Závišův vliv. Politická situace v Uhrách zdržela Záviše příliš dlouho mimo Čechy (manželé Záviš a Alžběta Uherská zamířili domů, na Falkenštejnův hrad Svojanov, až ve druhé polovině roku 1288), čímž Záviš poskytl svým odpůrcům, šlechtické opozici soustředěné kolem královny Guty, dostatek času na to, aby ovlivnili krále ve svůj prospěch.
Brzy po svém příjezdu do Čech povila Alžběta Závišovi syna, a to byl okamžik, kdy se Záviš osmělil k oživení vztahu mezi ním a králem Václavem. Záviš poslal králi pozvání, aby se zúčastnil slavných křtin a aby společně s uherským králem dělal mladému Falkenštejnovi kmotra. To byla Závišova osudová chyba. Falkenštejn neznalý situace u dvora podcenil své mocenské konkurenty, zejména českého krále, který v pokusu o přátelské gesto spatřoval prohnanou léčku a domnělou Závišovu past vyměnil za past vlastní. Král Václav II. přislíbil přijet na křtiny, avšak pod podmínkou, že si jej Záviš v Praze vyzvedne a bude mu na cestě dělat milého společníka. Jakmile se Záviš na Pražském hradě objevil, byl v půtce s přesilou zatčen, uvězněn v Bílé věži a brzy nato obviněn z velezrady a přípravy královraždy a odsouzen ke ztrátě hrdla a majetku.
K Falkenštejnovu zatčení došlo na přelomu roku 1288 a 1289, avšak na popravu si musel Záviš ještě téměř tři čtvrtě roku počkat. Po Závišově zatčení povstali proti králi páni pětilisté růže. Vítkovci dokonce tajně nabídli českou korunu Jindřichu IV. Vratislavskému, královu polskému bratranci piastovské krve, což svědčí o nenávistné zlobě, kterou chovali vůči Přemyslovcům. Nakonec byl nejmocnější z Vítkovců roku 1290 dopraven do jižních Čech a použit jako rukojmí k potlačení vítkovského odporu. Přemyslovská armáda vodila spoutaného Záviše od hradu k hradu, hrozila Závišovou popravou a lámala odpor takřka bez boje. Tato účinná taktika však selhala pod hradem Hluboká, který patřil Vítkovi z Krumlova, Závišovu staršímu bratrovi. Vítek odmítl hrad vydat, a tak byl 24. srpna roku 1290 Záviš z Falkenštejna exemplárně sťat na pravém břehu řeky Vltavy pod hradem Hluboká. Závišovo tělo bylo s královým svolením pohřbeno v kapitulní síni vyšebrodského kláštera.
Závišův syn a Václavův nevlastní bratr Jan z Falkenštejna vstoupil z králova příkazu do řádu německých rytířů, jehož se později stal komturem.
V pozadí protifalkenštejnského spiknutí stál především zájem části české šlechty zbavit se nebezpečného konkurenta, vynutit si přístup ke dvoru a k úřadům a spolupodílet se na vedení státních záležitostí. Nemalou roli sehrála také stará zášť Mikuláše Opavského, rodinná politika královny Guty a králův zájem o Závišův majetek, který mu po smrti Kunhuty sám daroval. Obvinění Záviše z velezrady a přípravy královraždy byla nesmyslná a ryze účelová. V průběhu pětiletého působení v čele státu prokázal Záviš kvalitní státotvorné postoje i značný panovnický talent. Zemi rozvrácenou souběhem událostí „nešťastných let“ (1278 – 1283) dokázal zklidnit a stabilizovat, obnovil činnost úřadů i zasedání zemského soudu. Vrátil Čechy do mezinárodní politiky, bohužel způsobem, který nesouzněl s potřebami a představami Habsburků.
Zdroj:
ŠAROCHOVÁ, Gabriela. V. České země v evropských dějinách, díl I., Praha a Litomyšl: Paseka, 2006.
