Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Schwarzenberkové
Schwarzenberkové jsou původem německým šlechtickým rodem ze Seinsheimu v Dolních Francích, poprvé doloženým v roce 1155. V tomto roce přepsal bezdětný rytíř "Eberhart Eispert de Sowensheim (Seinsheim)" svůj majetek klášteru Michelsberg v Bambergu. Jeho otec Konrad je považován za praotce rodu ze Seinsheimu.
Eispertův synovec Siegfried byl roku 1172 jmenován leníkem würzburského knížete biskupa.
Erkinger pán ze Seinsheimu (1362 - 1437), Seigfriedův přímý potomek v sedmé generaci, byl dědičný vrchní lovčí franského vévodství, tedy vysoký úředník würzburského knížete biskupa. Mezi roky 1404 a 1411 zakoupil panství a hrad Schwarzenberg a začal se psát poprvé ze Seinsheimu a na Schwarzenberku, později již jen ze Schwarzenberku. Erkinger se roku 1420 zúčastnil křížové výpravy proti husitům a poprvé tak Schwarzenberkové přichází do kontaktu s českou zemí. Za své vojenské nasazení v polním tažení proti husitům a rovněž za značné půjčky císaři (úvěry na sestavení císařských vojenských oddílů) získal od císaře a krále Zikmunda na přechodnou dobu zástavu měst Žatec, Kadaně a Berouna a několik statků. Roku 1429 byl povýšen do stavu svobodných pánů ze Schwarzenberku, a proto je považován za praotce rodu Schwarzenberků. Erkingerovi potomci rod rozdělili do několika rodových linií, např. bavorskou, stefansberskou, hohenlandsberskou, lutyšskou, západofrískou a nizozemskou, avšak mnohé z těchto rodových linií brzy vymřely.
V následujících dvou stoletích se Schwarzenberkové osvědčili především jako vedoucí správní úředníci a vojevůdci, přičemž zejména díky finanční podpoře dokázali své pány, kolínského arcibiskupa, braniborského kurfiřta i císaře, přesvědčit o své nepostradatelnosti...
Jako vojevůdce vynikl zejména Adolf ze Schwarzenberku (1551 - 1600). Císařský generál Adolf obdržel roku 1599, za vítězství nad Turky v bitvě u Rábu (1598), titul říšského hraběte a polepšení erbu (pole s hlavou krkavce, který klove do hlavy Turka).
Po Adolfově smrti nastoupil na jeho místo jeho syn Adam ze Schwarzenberku (1538 - 1641). Adam těžil ze sporu o dědictví v Jülichu a Bergu a po dobu více než 20 let stál po boku kurfiřta Jiřího Viléma (1595 - 1640) jako jeho poradce a nejbližší důvěrník. Braniborské zemské stavy však Schwarzenberkovi zazlívaly, že braniborské kurfiřství přivedl na stranu císaře a znepřátelil si dosavadní spojence, Švédy. Ještě jednou se projevila zvláštní schopnost Schwarzenberků prokázat svou nepostradatelnost úvěry. Kurfiřtský dobropis však mohl mít pouze podobu zástav v polnostech. Po smrti mecenáše Jiřího Viléma začala hvězda hraběte Adama v domě Braniborů rychle klesat. Syn a nástupce Jiřího Viléma, později "Velký kurfiřt" Bedřich Vilém (1620 - 1688), nechal statky zastavené hraběti Adamovi ze Schwarzenberku krátce po jeho smrti zabavit. Jeho dědic a syn Jan Adolf I. unikl zatčení v poslední chvíli útěkem z Berlína.
Jan Adolf I. (1615 - 1683) absolvoval pozoruhodnou dvorskou kariéru a rod Schwarzenberků definitivně prosadil na nejvyšší úrovni. Roku 1637 přešel jako komoří do císařských služeb a o tři roky později se stal dvorním radou. Roku 1645 jej jako nejvyššího komořího přijal do svých služeb arcivévoda Leopold Vilém (1614 - 1662), bratr císaře Ferdinanda III. a velmistr německého řádu. V době, kdy byl Leopold Vilém místodržícím rakouského Nizozemí, Jan Adolf jej vždy doprovázel a byl jeho nejbližším důvěrníkem, poradcem a nejvyšším hofmistrem. V roce 1654 získal od císaře a krále Ferdinanda český inkolát, první předpoklad pro nabývání statků v Čechách. Na začátku 50. let 17. století se kníže Schwarzenberk rozhodl osamostatnit se a v prvé řadě se starat o vlastní majetek. Na konci roku 1653 odešel ze služeb nizozemského arcivévody Ludvíka Viléma a ukončil svou diplomatickou kariéru. Již roku 1651 kníže Jan Adolf zdědil po svém bezdětném bratranci Ludvíkovi ze Schwarzenberku významné panství Murau ve Štýrsku. Prvním českým majetkem knížete Jana Adolfa bylo kamerální panství Křivoklát se statkem Krušovice, které převzal jako zástavu v roce 1658 (obě zástavy císař vyplatil v roce 1685). V roce 1660 kníže převzal panství Třeboň, o rok později koupil od Dona Bartolomea de Marradas (1560 - 1638) panství Hluboká nad Vltavou a v roce 1662 odkoupil od hraběnky Eleonory von Hohenems velkostatek Mšec v rakovnickém kraji. Bezesporu vrcholem v politickém životě Jana Adolfa ze Schwarzenberku bylo jeho povýšení do stavu říšských knížat roku 1670. O rok později kníže získal pro sebe a pro prvorozené potomky svého rodu velký palatinát, který Schwarzenberky opravňoval k ražbě vlastní mince. Jan Adolf I. byl ženat s Marií Justinou rozenou hraběnkou ze Starhembergu. Z manželství vzešlo celke sedm dětí, avšak dospělého věku se dožili pouze syn Ferdinand Vilém Eusebius (1652 - 1703) a dcera Marie Ernestina (1649 - 1719).
Po Janu Adolfovi převzal vládu jediný přeživší syn kníže Ferdinand Vilém Eusebius ze Schwarzenberku (1652 - 1703). Ferdinand byl, stejně jako jeho otec, v císařských službách a u dvora Leopolda I. byl oblíben a vážen. Na žebříčku dvorských a jiných funkcí postupoval od dolnorakouského vládního rady (1676) a císařského vládního rady (1677) k funkci nejvyššího podkoního ovdovělé císařovny Eleonory Mantovské (vdovy po císaři Ferdinandovi III.), kterou zastával v letech 1678 - 1683. Od roku 1683 byl císařským tajným radou a v letech 1685 - 1693 nejvyšším dvorním maršálkem, od roku 1692 nejvyšším hofmistrem císařovny Eleonory Falcké (třetí manželky císaře Leopolda I.) a od roku 1702 nejvyšším komořím. Řád Zlatého rouna obdržel v roce 1688. Byl rovněž výborným hospodářem a podstatně rozšířil rodovou majetkovou doménu. Po smrti svého tchána, Jana Ludvíka ze Sulzu, zdědil jeho majetek a sloučil jej s majetkem schwarzenberským. Ve své závěti z roku 1703 stanovil rozdělení majetku do dvou samostatných rodových větví, ovšem s tou podmínkou, že se v rodině musí nejprve najít dva bratři, kteří budou schopni převzít a spravovat jednotlivé části panství. Díky této podmínce došlo k naplnění závěti až o 99 let později. Kníže Ferdinand Vilém Eusebius byl ženat s Marií Annou, rozenou hraběnkou ze Sulzu, s níž měl syna Adama Františka Karla Eusebia (1680 - 1732).
Ferdinandovým nástupcem se stal roku 1703 jeho syn Adam František Karel Eusebius ze Schwarzenberku(1680 - 1732). Adam František, po vzoru svého otce Ferdinanda Viléma, působil v císařských službách a v roce 1712 mu byl za zásluhy udělen řád Zlatého rouna. Kníže Adam František se stal v roce 1719 univerzálním dědicem majetků české větve Eggenberků, když po své tetě kněžně Marii Ernestině z Eggenberku, zdědil panství Český Krumlov. Nejen dědictvím po Eggenbercích, ale také systematickými nákupy statků, vytvořil rozsáhlou majetkovou državu v jižních a severních Čechách (na jihu čech mezi panství patřil např. Český Krumlov, Hluboká, Netolice, Prachatice, Volary, Vimperk, Orlík) o celkové plošné výměře 150 000 ha a připojil ji k územím drženým v Bavorsku, Rakousích a ve Štýrsku. V roce1723 získal titul vévody z Českého Krumlova, jenž se vztahoval i na další vládnoucí členy rodu mužského pohlaví v dalších generacích. Kníže Adam František zemřel nešťastnou náhodou ve věku 52 let u Brandýsa nad Labem, kde jej při lovu na jeleny smrtelně postřelil císař Karel VI. Adam František se v roce 1701 oženil s Eleonorou Amálií Magdalenou, rozenou princeznou z Lobkovic. Z manželství vzešli dva potomci, dcera Marie Anna a syn Josef I. Adam Jan Nepomucký (1722 - 1782).
V době tragické smrti Adama Františka bylo Adamovu prvorozenému synovi a nástupci Josefovi I. Adamovi ze Schwarzenberku (1722 - 1782) teprve 10 let, a proto správu rodových majetků řídila Josefova matka Eleonora Amálie a další poručníci. Když Eleonora roku 1741 zemřela, bylo Josefovi 19 let. Záhy byl Josef Adam prohlášen dospělým a převzal správu rodové majetkové domény. Část svého života kníže zasvětil dvorské kariéře. Byl tajným radou, nejvyšším dvorním maršálkem (1754) a nejvyšším hofmistrem císařovny Marie Terezie i císaře Josefa II. (1776). V roce 1746 byla knížecí hodnost rozšířena na všechny členy schwarzenberského rodu a podle francouzského vzoru byly knížecí děti nazývány princi a princeznami. Tato výsada velkou měrou přispěla ke zvýraznění vážnosti celého rodu. Kníže Josef Adam v období své vlády vyhlásil řadu opatření ve prospěch svých zaměstnanců, z nichž nejvýznamnějším bylo založení penzijního fondu zaměstnanců roku 1765. Jeho dobrodiní následně využívaly celé generace schwarzenberských úředníků a zřízenců. Za vlády knížete Josefa Adama byl rovněž završen stavebně historický vývoj českokrumlovského hradu a zámku, v průběhu poslední velkolepé přestavby získal českokrumlovský zámecký areál svou současnou plošnou podobu.V roce 1741 se kníže Josef Adam oženil s Marií Terezií, rozenou princeznou z Liechtensteinu, s níž měl syna Jana I. Antonína Nepomuka (1742 - 1789).
Josefovým nástupcem se stal roku 1782 jeho prvorozený syn kníže Jan I. Antonín Nepomuk ze Schwarzenberku(1742 - 1789). Jan Antonín, narozdíl od většiny svých předků, nezastával žádné významnější funkce u císařského dvora a věnoval se především správě rodového majetku. Na schwarzenberských panstvích zaváděl nové formy hospodaření, nové kulturní plodiny (jetel, vojtěška) a započal s plánovitým hospodařením s lesy. Roku 1787 bylo započato s výstavbou Schwarzenberského plavebního kanálu, který spojil Dunaj s Vltavou, a kterým bylo plaveno dříví z krumlovských a vimperských lesů do štýrských železáren. Stavbu svěřil dvornímu staviteli Josefu Rosenauerovi. Se svou manželkou Eleonorou Oettingen -Wallerstein (1747 - 1797) měl osm synů a pět dcer, čímž nabyla platnosti závěť Ferdinanda Viléma Eusebia ze Schwarzenberku z roku 1703, podle níž měl být rod rozdělen do dvou samostatných rodových větví. V roce 1802 byl rodový majetek rozdělen mezi prvorozeného Josefa II. Jana Nepomuka (primogenitura - starší větev krumlovsko-hlubocká) a druhorozeného Karla I. Filipa (sekundogenitura - větev orlicko-zvíkovská).
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Primogenitura - schwarzenberská rodová větev krumlovsko-hlubocká
Josef II. Jan Nepomuk ze Schwarzenberku (1769 - 1833) se ujal vlády nad majetky schwarzenberské primogenitury v roce 1789. Navázal na započaté dílo svého otce, dokončil stavbu Schwarzenberského kanálu a pokračoval v budování nových vodních cest na Šumavě. Josef Jan rovněž nepřijal významnější funkce u císařského dvora a věnoval se zejména správě rodového majetku. V období jeho vlády došlo na jeho panství k řadě významných opatření, z nichž je nutno, kromě dostavby zmíněného kanálu, zmínit například založení lesnické školy ve Zlaté Koruně (1800) a založení hospodářského ústavu v Českém Krumlově, kde se vzdělávali budoucí úředníci schwarzenberských i jiných velkostatků. V roce 1794 se kníže Josef oženil s belgickou princeznou Paulinou z Ahrenbergu a během šestnácti let společného života se jim narodilo devět dětí, z toho tři synové - Jan Adolf II. (1799 - 1888), Felix (1800 - 1852) a Bedřich (1809 - 1885) a šest dcer.
Jan Adolf II. ze Schwarzenberku (1799 - 1888) převzal správu majetku po smrti svého otce v roce 1833. Ve státní správě a u dvora působil pouze tolik, kolik vyžadovalo jeho společenské postavení. Byl všestranným, iniciativním a tvůrčím hospodářem, který převedl své statky z dosavadního hospodaření empirického na hospodaření na moderním vědeckém základě. Po studiích v průmyslově a hospodářsky vyspělé Anglii zavedl na svých statcích mnohá nová opatření. Skvělých výsledků bylo dosaženo melioracemi půdy, zaváděním nových strojů a nářadí dovezených přímo z Anglie, hnojením a vápněním půdy. V dobytkářství byla křížena nová plemena s domácími pro zvýšení produkce mléka. V lesnictví byla provedena systematizace lesů a zavedeno plánovité hospodaření s lesními majetky. Z podnětu jeho manželky, kněžny Eleonory (1812 - 1873), byl v letech 1840 - 1871 přestavěn, v duchu romantické goticky, zámek Hluboká na nové reprezentační rodové sídlo. Jan Adolf II. byl ženat s Eleonorou, rozenou princeznou z Liechtensteinu.
Po Janu Adolfovi II. převzal správu rodových majetků jeho jediný syn Adolf Josef ze Schwarzenberku (1832 - 1914). V roce 1857, se ujal správy panství libějovského a netolického, která mu otec postoupil. Kromě hospodaření se staral o zachovávání historických památek a spolupracoval na jejich soupisech s Českou akademií věd. Od roku 1867 byl poslancem na sněmu království Českého za své statky, a když byl zvolen poslancem do říšské rady, vstoupil v roce 1879 do Českého klubu. Se svou manželkou Idou, rozenou princeznou z Liechtensteinu, oslavil v roce 1907 na zámku na Hluboké zlatou svatbu.
Jan Nepomuk II. ze Schwarzenberku (1860 - 1938) studoval v letech 1883 - 1884 lesnictví na Mnichovské univerzitě. Od roku 1891 byl členem sněmu Království českého a ještě téhož roku byl za šumavské okresy zvolen poslancem do říšské rady ve Vídni. Od roku 1903 byl generálním pomocníkem svého otce Adolfa Josefa a spravoval většinu rodových statků. Po smrti svého otce se roku 1914 stal dědičným členem rakouské panské sněmovny, kde působil do konce I. světové války. Kromě činnosti v zákonodárných sborech pracoval v nejrůznějších vědeckých, kulturních a sociálně-humanitárních organizacích, které také finančně podporoval. Nechal pečovat o starou schwarzenberskou rezervaci Boubín a zabýval se rovněž péčí o památky. Po vzniku samostatného československého státu řešil problémy spojené s realizací zákonů o pozemkové reformě. V letech 1922 - 1931 mu byla vyvlastněna řada velkostatků (Citoliby, Dlouhá Ves-Prášily, Jinonice, Mšec, Netolice a zkonfiskováno bylo téměř celé třeboňské panství). Zbytek statků byl následně přičleněn k hlubockému panství. Roku 1889 se oženil s Terezií z Trattmansdorfu-Weinsbergu.
JUDr. Adolf Schwarzenberk (1890 - 1950) po absolvování gymnázia, jednoročním pobytu v Anglii a po vojenské službě, vystudoval práva na pražské Karlově univerzitě a zakončil je doktorátem roku 1914. Po narukování do I. světové války na blízkovýchodní frontě upadl do zajetí, ze kterého se vrátil až v roce 1919. Po návratu do vlasti jej otec jmenoval generálním zplnomocněncem rodinného majetku. V období první pozemkové reformy vedl jednání se státním pozemkovým úřadem. Ačkoliv se mu podařilo zachovat jen část rodového majetku, dokázal ji přetransformovat ve vnitřně propojený a samostatně prosperující hospodářský celek, který byl mimo jiné znám péčí o své zaměstnance. V roce 1938 se Dr. Adolf ujal veškerého dědictví, byť jen na krátkou chvíli. Již v roce 1939 musel spolu s chotí Hildou uprchnout před Hitlerem do Švýcarska. Na schwarzenberský majetek byla v průběhu nacistické okupace uvalena nucená správa a 17. srpna roku 1940 byl zabaven gestapem. Adolfův bratranec Dr. Jindřich Schwarzenberg (1903 - 1965) byl internován v koncentračním táboře Buchenwald. V průběhu II. světové války musel schwarzenberský pár emigrovat do USA. Na Kolumbijské universitě Dr. Adolf vystudoval filozofii a získal tak druhý doktorát. Po II. světové válce se vrátil do Evropy, avšak váhal s návratem do Čech, kde společenský život stále více ovládali komunisté, a kde probíhal "boj o čtyři miliardy" (touto částkou byl oceněn schwarzenberský majetek). Dr. Adolf souhlasil s návrhem svých úředníků, aby z celého majetku byla zřízena nadace, jejíž zisk by plynul do pokladny Země české. Roku 1947 byl přijat tzv. "Lex Schwarzenberg", kterým byl schwarzenberský majetek bez náhrady vyvlastněn ve prospěch Země české. JUDr. Adolf Schwarzenberk byl posledním členem krumlovsko-hlubocké rodové větve. Roku 1930 se oženil s Hildou princeznou z Luxemburgu a Nassau.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sekundogenitura - schwarzenberská rodová větev orlicko-zvíkovská
Karel I. FIlip ze Schwarzenberku (1771 - 1820) již jako šestnáctiletý zahájil svou vojenskou kariéru, když se zúčastnil války proti Turkům pod velením slavného císařského generála Laudona. Roku 1790 byl přidělen k císařské tělesné stráži a císaře Leopolda II. doprovázel ke korunovaci do Frankfurtu. V roce 1792 bojoval proti francouzským vojskům u Philippe-Ville, Lille a Jemappes. Roku 1794 byl povýšen do hodnosti plukovníka Zeschwitzových kyrysníků, s nímž provedl slavný jezdecký útok u Cateau-Cambresis a za tento čin byl císařem Františkem vyznamenán rytířským řádem Marie Terezie. V létě roku 1801 odjel Karel Filip jako mimořádný velvyslanec rakouského císaře Františka I. ke korunovaci nového ruského cara Alexandra I. Úkol jeho cesty nebyl pouze reprezentační. Rakousko usilovalo o urovnání sporů s Ruskem a přípravu nové koalice proti Francii, k níž se mělo přidat také Bavorsko. Schwarzenberkova diplomatická cesta však nebyla úspěšná a se stejným neúspěchem se potýkala rakouská armáda, která se snažila zastavit postup napoleonských vojsk. Napoleonovy sbory obklíčily v polovině října roku 1805 rakouskou armádu u Ulmu. Karel I. Filip, který v té době velel jízdě, se asi se 3 000 vojáků probil z obklíčení a unikl směrem k Chebu. Koalice Rakouska s Ruskem pak definitivně skončila bitvou u Slavkova (2. 11. 1805), v níž byla koaliční vojska poražena vojsky napoleonskými. Roku 1808 byl Karel Filip jmenován vyslancem Rakouska v Rusku s posláním zamezit vzniku hrozící koalice Francie a Ruska, která by měla pro Rakousko katastrofální důsledky. V roce 1809 se Rakousko pokusilo oplatit Napoleonovi drtivé porážky, avšak v průběhu několika měsíců bylo na hlavu poraženo. Vojenský zmar pak dovršila bitva u Wagramu (5. 7. - 6. 7. 1809) a potupný mír, uzavřený s Napoleonem v Schönbrunu. Za této situace byl Karel FIlip jmenován vyslancem Rakouska v Paříži s úkolem zprostředkovat sňatek mezi dcerou rakouského císaře Františka, Marií Luisou, a císařem Napoleonem a zmírnit tak napětí mezi oběma velmocemi (sňatek se uskutečnil 2. dubna roku 1810). Ples, který Karel Filip na jeho počest pořádal však skončil tragicky - při požáru rakouského velvyslanectví zahynula Karlova švagrová, kněžna Paulina, manželka jeho staršího bratra Josefa z krumlovsko-hlubocké primogenitury. Politicky vykalkulovaný sňatek znamenal, že se Rakousko stalo spojencem Francie a v připravovaném tažení do Ruska připadl Schwarzenberkovi úkol sestavit rakouský armádní sbor o síle 30 000 mužů s rakouským generálem v čele. V květnu roku 1812 Karel Filip odjel do Lvova, kde se ujal svých nových povinností. Rakouský tzv. "pozorovací" sbor operoval na křídle a v týlu Napoleonovy armády, bez větších ztrát na životech. Po útěku Napoleona z Ruska, na počátku roku 1813, uzavřel Schwarzenberg s generálem Kutuzovem separátní příměří. Poté se vrátil zpět do Vídně a za nedlouho znovu nastoupil v Paříži jak velvyslanec rakouského císaře (mezitím byl jmenován rakouským polním maršálem). V Čechách se v té době v naprosté tichosti připravovala nová rakouská armáda a probíhala přísně tajná jednání s ruským carem a pruským králem. Karel Filip se v srpnu roku 1813 vrátil do Čech a byl jmenován vrchním velitelem protinapoleonské koaliční armády. Rozhodující bitva mezi vojsky koaličními a Napoleonovými se odehrála ve dnech 16. 10. - 19. 10. 1813 u Lipska. Tato "Bitva národů" byla jedním z největších a nejkrvavějších vojenských střetnutí 19. století - bitvy se zúčastnilo 330 000 vojáků koalice a 191 000 francouzských vojáků. Po bitvě vedl vítězná koaliční vojska do poražené Paříže polní maršál kníže Karel I. Filip ze Schwarzenberku spolu s ruským carem Alexandrem I. a pruským králem. Roku 1799 se oženil s ovdovělou Annou Marií Esterhazyovou, rozenou z Hohenfeldu. Z manželství vzešli synové Bedřich (1800 - 1870), Karel II. (1802 - 1859) a Edmund (1803 - 1873).
Bedřich ze Schwarzenberku (1800 - 1870) byl nejstarším synem maršála Karla I. Filipa a sám se nazýval "posledním lancknechtem". Do armády vstoupil již v roce 1815, začínal jako kadet v hulánském pluku svého otce. Později bojoval v Alžíru (1830), ve Španělsku - na straně karlistů proti královně infantce Isabele (1838), v Haliči (1846) - zde byl jmenován plukovníkem, v Itálii (1848) a v Maďarsku (1848 - 1849). Po skončení vojenské kariéry zakoupil slovenský statek Mariathal, kde se věnoval hospodářství, lovu a spisovatelství. Svůj majorát převedl na svého mladšího bratra Karla II. ze Schwarzenberku, který se tak stal hlavou orlicko-zvíkovské větve.
Karel II. ze Schwarzenberku (1802 - 1859) vstoupil do armády roku 1821. Od hodnosti kadeta postupoval až k hodnosti generálmajora (1840) a polního podmaršálka (1848). Zastával funkci vrchního polního zbrojmistra a jmenován byl tajným radou. V roce 1849 byl ustanoven místodržitelem a civilním a vojenským guvernérem v Miláně. Funkci guvernéra zastával také v Sedmihradsku, kde inicioval založení prvního rumunského gymnázia. Karel II. se v roce 1823 oženil s hraběnkou Josefinou Wratislavou z Mitrovic - z tohoto manželství povstaly, kromě dědice Karla III. (1824 - 1904), také dcery Gabriela (1825 - 1843) a Anna Marie, provdaná Waldsteinová (1830 - 1849).
Karel III. ze Schwarzenberku (1824 - 1904) vystudoval na pražské Karlově univerzitě práva a po krátké vojenské kariéře požádal v roce 1856 o propuštění do civilu. V zastoupení svého otce, který byl zaneprázdněn povinnostmi guvernéra, spravoval rodové statky a věnoval se veřejným otázkám politickým a kulturním- Proslul jako místopředseda české muzejní společnosti. Společně s hrabětem Clam-Martinicem podal návrh na vybudování národního divadla (1868). Do 90. let 19. století představoval významného činovníka opozice, politického života se zúčastnil jako příslušník tzv. historické šlechty. Karel III. byl od roku 1853 ženat s kněžnou Vilemínou z Oettingen-Wallersteinu - z tohoto manželství vzešli synové Karel IV. (1859 - 1913) a Bedřich a dcery Anna Marie, Gabriela, Ida a Marie.
Karel IV. ze Schwarzenberku (1859 - 1913) se roku 1904 stal hlavou orlicko-zvíkovské větve. Karel IV. ze Schwarzenberku byl vystudovaný právník, od roku 1891 poslanec říšské rady a čelný představitel velkostatkářů v Čechách. Zemřel na následky otravy krve, způsobené lehkým zraněním při lovu, ve věku 54 let. Karel IV. byl dvakrát ženat. Poprvé byl oddán s Marií hraběnkou Kinskou z Vchynic a Tetova, s níž měl syna Karla V. (1886 - 1914), podruhé s hraběnkou Idou Hoyosovou, která mu porodila tři syny a dvě dcery.
Karel V. ze Schwarzenberku (1886 - 1914) po absolvování právnické fakulty a krátké praxe u místodržitelství se ujal správy orlického majorátu po svém předčasně zesnulém otci v roce 1913. Na panství zavedl jako úřední jazyk češtinu. Zemřel v průběhu vojenského tažení ve Vukovaru v září roku 1914, v den vyhlášení mobilizace. Karel V. se oženil v roce 1910 s hraběnkou CLam-Gallasovou. Z tohoto manželství vzešli dva princové: Karel VI. (1911 - 1986) a František.
Karel VI. (1911 - 1986) převzal správu orlicko-zvíkovské větve roku 1933. Studoval lesnictví, později historii a byl literárně činný (Obrazy českého státu od roku 1526 do roku 1918, Heraldika - dílo vydané v roce 1940 zůstává dodnes základním zdrojem informací pro badatele v tomto oboru). Ačkoliv pozemková reforma zmenšila orlický majorát, byl Karel V. přesvědčeným vlastencem - v roce 1938 s dalšími významnými osobnostmi podepsal "Prohlášení příslušníků české šlechty", které bylo následně předáno prezidentu Dr. Benešovi s výzvou k obraně českých hranic a státu. Za tyto postoje byla v roce 1942 na schwarzenberský majetek říší uvalena nucená správa a rodina pak žila na zámku v Čimelicích. V roce 1945 se Karel aktivně zapojil do protiněmeckého odboje, za což mu byl po skončení II. světové války udělen Československý válečný kříž. V březnu roku 1948 byl majetek orlicko-zvíkovské schwarzenberské rodové větve zestátněn na základě zákona o revizi pozemkové reformy - Karel se svou manželkou i dětmi následně opustil Československo a žil pak v Rakousku. Karel VI. se v roce 1934 oženil s Antoinettou z Fürstenbergu, z tohoto manželství vzešel syn Karel VII. (*1937), mladší syn Bedřich a dcery Marie Eleonora a Anna Maria Karolina.
Karel VII. ze Schwarzenberku (*1937) byl v roce 1960 adoptován bezdětným dědicem primogenitury knížetem Jindřichem. V osobě Karla VII. se obě schwarzenberské rodové větve opět spojily a po Jindřichově smrti se Karel stal univerzálním dědicem rakouského i německého rodového majetku. Karel VII. se po celý svůj život angažoval v boji za lidská práva a jejich dodržování. Na svém hradě Schwarzenberg zřídil Československé dokumentační středisko. V letech 1984 - 1991 byl prezidentem Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva, v letech 1990 - 1992 zastával funkci kancléře prezidenta republiky Václava Havla. V roce 2006 byl zvolen senátorem za Prahu 6 a o rok později jmenován ministrem zahraničních věcí ČR. Majetek orlické sekundogenitury získal zpět v rámci restitucí v roce 1992. Karel VII. se v roce 1967 oženil s hraběnkou Terezií z Hardeggu (*1940). Z jejich manželství vzešli synové Jan Nepomuk Ondřej (*1967), Karel Filip (*1979) a dcera Anna Karolina (*1968).
Jan Nepomuk ze Schwarzenberku (*1967) převzal správu rodového majetku v roce 2007. Vzdělání nabyl ve Vídni a v Anglii, hovoří německy, anglicky a česky. V současné době se intenzivně věnuje správě rodového majetku, zejména lesnímu hospodářství a lovu.
Zdroj:
Schwarzenbergové 1615 - 1789
Vydal NPÚ, ú.o.p. v Českých Budějovicích náměstí Přemysla Otakara II. 34, České Budějovice
Ediční řada Didactica, svazek č. 3, vydání první
České Budějovice 2009
Schwarzenbergové primogenitura 1790 - 1950
Vydal NPÚ, ú.o.p v Českých Budějovicích náměstí Přemysla Otakara II. 34, České Budějovice
Ediční řada Didactica, svazek č. 6, vydání první
České Budějovice 2009
Příběh města Český Krumlov
www.hss.barok.org/text-clanku.php
www.schwarzenberg.cz/cs/strucne-dejiny-orlicke-vetve/
