Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Eggenberkové
Eggenberkové byli původně kupeckým rodem v Radkesburku (dnešním Ehrenhausenu), teprve později zbohatli a stali se důvěrníky císaře.
Prvním známým členem rodu byl Oldřich (Ulrich) z Eggenberku, který od roku 1422 zastával funkci nejvyššího městského sudí ve Štýrském Hradci. Roku 1448 zemřel a jeho majetek byl rozdělen mezi jeho syny Jana a Baltazara. Jan založil linii Radkerburskou (později Ehrenhausenskou) a Baltazar hlavní linii ve Štýrském Hradci.
Baltazar z Eggenberku (?? - 1493) obdržel po smrti svého otce dostatečnou finanční hotovost a pokračoval v obchodu a peněžních transakcích, které vždy přinášely náležitý ekonomický výsledek. Císař Fridrich III., který často pobýval v Grazu, jmenoval Baltazara mincmistrem Grazu, Ljubljany a St. Veit an der Glan. Klíčová pozice hlavy císařského finančního systému dopomohla Baltazarovi, ačkoliv ne vždy legálně, nahromadit velké bohatství. Baltazar na císařův příkaz razil nekvalitní halířové mince (nechvalně proslulé "Schinderlings"), což vedlo k těžké inflaci a k prudké měnové devalvaci, která se rovnala státnímu bankrotu. Aby předešel obvinění, uprchl Baltazar se svým bohatstvím do Benátek. Po svém návratu do země byl císařem opět jmenován mincmistrem Grazu. Když už se zdálo, že přátelský vztah mezi císařem Fridrichem III. a Baltazarem nenávratně spěje ke svému konci, přešel Eggenberk do služeb maďarského krále Matyáše Korvína, Fridrichova největšího protivníka. Matyáš jmenoval Baltazara "Oberkammergrafem", nejvyšším úředníkem maďarských mincovních oblastí a povýšil jej do šlechtického stavu. Nový eggenberský rodový erb tvořili tři havrani držící korunku (erbovní znamení může být spojováno s osobností Matyáše Korvína - corvus v latině znamená havran). I přes tento svůj bleskurychlý kariérní postup, strávil Baltazar z Eggenberku své poslední dny v žaláři hradu Grazu. Důvody jeho uvěznění, stejně tak i okolnosti vedoucí k jeho smrti v roce 1493, nejsou dodnes objasněny.
Významnou osobností Ehrenhausenské eggenberské rodové linie byl Ruprecht z Eggenberku(1546 - 1611), který se od mládí věnoval kariéře vojenské. Roku 1572 sloužil v hodnosti kapitána u španělské armády v Nizozemí pod velením slavného generála Alexandra Farnese, vévody z Parmy a Piacenzy. Ruprecht těžil ze zkušeností nabytých ve španělských službách... Rakouský arcivévoda Karel II. jej jmenoval do svého poradního sboru a učinil jej kapitánem hradní stráže v Grazu. Na počátku roku 1592, v důsledku rostoucí hrozby turecké expanze, byl jmenován velitelem protiturecké chorvatské obrany. Dne 22. června roku 1593 došlo k bitvě u Suisaku, v níž Chorvaté poprvé ve významném vojenském střetnutí odrazili turecký útok a sami přešli do vítězného protiútoku. Bitva znamenala průlom v dosavadním vývoji tureckých výbojů - Turci ztratili svůj dosavadní nimbus neporazitelnosti. Roku 1594 byl Ruprecht jmenován velitelem rakouské armády, rozložené podél hranice Osmanské říše s dnešním Chorvatskem a v témže roce dobyl tureckou pevnost Petrinia. Jako hrdina tureckých válek byl roku 1596 povýšen do hodnosti plukovníka (Feld-Obrist) a o rok později do hodnosti generála (Feld-Obrist-Feldzeugmeister). Na sklonku svého života byl za vynikající vojenskou službu povýšen do baronského stavu. Baron Ruprecht odešel do výslužby v roce 1606 a přesídlil do Grazu, kde roku 1611 zemřel.
Nejvýznamnějším představitelem eggenberského rodu byl Jan Oldřich z Eggenberku (1568 - 1634), který v průběhu 20. a 30. let 17. století podstatně rozšířil rodové majetky. Od císaře získal Prachatice (1621), panství Český Krumlov a Netolice (1622), v roce 1623 koupil hrady Orlík a Zvíkov a roku 1630 získal Vimperk. Po nenadálé a předčasné smrti jeho syna Jana Antonína I. byly eggenberské majetky rozděleny. Panství v Čechách dostal Jan Kristián I. z Eggenberku (1641 - 1710), panství rakouská jeho mladší bratr Jan Seyfried.
Po smrti bezdětného Jana Kristiána se stal Jan Seyfried univerzálním dědicem eggenberského jmění a příjmů z českých panství, jenž zmírnily jeho nepříliš dobrou finanční situaci. Jan Seifried zemřel roku 1713 ve Waldsteinském paláci v Grazu. Po smrti Jana Seyfrieda se díky existenci mužských následníků zdálo pokračování eggenberského rodu zabezpečeno, avšak jediný Seyfriedův syn Jan Antonín II. náhle zemřel v roce 1716 a poslední kníže z Eggenberku Jan Kristián II., syn Jana Antonína II. a vnuk Seyfriedův, umírá ve věku pouhých 13 let v roce 1717. Smrtí Jana Kristiána II. vymírá mužská linie eggenberského rodu, což mělo za následek postupný rozpad rozsáhlého eggenberského panství.
Roku 1719, po smrti vdovy po Janu Kristiánovi I. z Eggenberku kněžny Marie Ernestiny, přešla česká panství na kněžnina synovce knížete Adama Františka Karla Eusebia ze Schwarzenberku.
Obě sestry zesnulého knížete Jana Kristiána II. z Eggenberku, Marie Eleonora a Marie Terezie, se v roce 1719 provdaly za hrabata z Leslie. V roce 1754, po smrti jejich matky, došlo mezi sestrami k dohodě o rozdělení eggenberských panství. Marie Eleonora dostala panství Eggenberk, městský palác v Grazu a Oberradkersburk, zatímco mladší sestra Marie Terezie získala panství Strass a Ehrenhausen. Marie Eleonora dvakrát ovdověla a ve věku 46 let se potřetí provdala za Jana Leopolda hraběte Herbersteina (1712 - 1789) v roce 1740. Marie Eleonora zemřela ve věku 80 let v září roku 1774 a její manžel se stal univerzálním dědicem všech jejích panství. Poslední nositelka rodového jména Eggenberk, její mladší sestra Marie Terezie, zemřela o dva měsíce později a tak se naplnil čas nejznámnější štýrské rodiny...
Zdroj:
www.museum-joanneum.at/en/schloss_eggenberg/the_eggenberg_fa...
cs.wikipedia.org/wiki/Eggenberkov%C3%A9
