Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Historie mincovnictví na zámku v Českém Krumlově
Zajímavou kapitolu v dějinách českokrumlovského hradu a zámku bezesporu představuje kapitola mincovnictví. Pozornost je zde věnována především soukromým mincovním ražbám, které odedávna náležely k důležitým distinkčním symbolům1 uvnitř aristokratické společnosti. Právo razit vlastní minci měli pouze někteří šlechtici a hodnostáři světští a církevní, ojediněle také města, na základě zvláštního privilegia, které jim uděloval panovník. Soukromé aristokratické ražby měly vždy reprezentační dimenzi a mnohé z těchto ražeb vynikají nejen uměleckým provedením, ale také kvalitou provedené ražby. V období předbělohorském mincovního práva užívali Šlikové, Pernštejnové a Rožmberkové, v období pobělohorském bylo právo razit vlastní minci uděleno především novým knížatům (Eggenbergům, Schwarzenbergům, Albrechtovi z Valdštějna, Lobkovicům, Nosticům a Furstenberkům).
Počátky vítkovské výroby barevných a drahých kovů na krumlovském hradě (přelom 13. a 14. století)
V roce 1995, v průběhu archeologického výzkumu, byly v nevelké hloubce pod povrchem II. zámeckého nádvoří nalezeny pozůstatky metalurgického (hutnického) pracoviště z přelomu 13. a 14. století (rámcová datace kolem roku 1300). Odkryty byly pozůstatky typově rozmanitých metalurgických zařízení (úpravnické zařízení k pražení rudy nebo kamínku, předpecní jáma a tavicí zařízení), která se používala v různých fázích zpracování rud a barevných či drahých kovů. Objekty spolu souvisejí časově, prostorově a funkčně - uspořádány byly od západu k východu v souladu s technologickým postupem (od zařízení k úpravě a surovému tavení rudy k dokončovacím tavicím objektům), maximální vzdálenost mezi nimi činí 15 metrů, což je odpovídající rozměr pro výrobní jednotku. Rozlehlý výrobní areál, který byl zmapován v délce několika desítek metrů podél severní zdi Mincovny, 
zaujímal původně plochu přes 200 metrů čtverečních. Situován byl v opevněném prostoru mezi dvěma hradními jádry, což bylo z provozního hlediska dozajista oboustranně problematické, avšak jeho poloha zřejmě reflektovala potřebu zvýšené ochrany a kontroly hutnického provozu. Hutnické pracoviště zpracovávalo nepochybně místní polymetalické rudy. Výsledným produktem byla měď nebo drahé kovy – stříbro, popřípadě zlato.Rámcová datace krumlovského hutnického pracoviště neumožňuje konkretizovat, zda byly barevné či drahé kovy zpracovávány v krumlovské hradní huti již za vlády pánů z Krumlova (do roku 1302) nebo za vlády jejich nástupců pánů z Rožmberka (po roce 1302). Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda byla produkce nezmincovaného drahého kovu užívána jako platební nominál pro běžné platby a obchod nebo byla určena k vývozu ze země či k tezauraci (hromadění) a nebo zda lze již v tomto období hledat prvopočátky vítkovského mincovnictví. Pro mincování krumlovských Vítkovců a Rožmberků v období předhusitském však i nadále chybí jakýkoliv doklad.
O dolování drahých kovů na Českokrumlovsku v období 13. a 14. století toho příliš mnoho nevíme. Jedinou zmínku nalézáme v listině Bavora III. ze Strakonic, který roku 1315 odkázal cisterciáckému klášteru ve Zlaté Koruně pětici vsí jihovýchodně od kláštera, převážně v povodí Jíleckého potoka. V pertinenční formuli3 této listiny se mimo jiné uvádějí zlaté doly (aurifodinis). Ve výše jmenované oblasti se dochovaly terénní pozůstatky po plošně rozsáhlém a intenzivním rýžování (respektive měkkém dolování) zlata v terasách vodotečí, a protože k těmto pozůstatkům nelze vztáhnout žádné mladší zprávy (od 16. století výše), lze se domnívat, že se jedná o pozůstatky jedné a téže vlny systematické rudní prospekce4, v jejímž důsledku vzniklo i hutnické pracoviště na hradě Krumlově.
Rožmberské mincovnictví na krumlovském hradě (15. – 16. století)
První přímou zprávou o středověkém mincovnictví na hradě Krumlově je mincovní privilegium, které císař Zikmund Lucemburský udělil Oldřichovi II. z Rožmberka v roce 1422. Je však nutné podotknout, že Zikmundovo privilegium, vydané 8. března roku 1422, opravňovalo rožmberského vladaře pouze k ražbě královské mince, nikoliv k ražbě soukromé mince rožmberské, což dokládají slova ze Zikmundova listu, který poslal 18. října roku 1422 českobudějovickým měšťanům, „jimž tímto nařizuje, aby považovali stříbrné feniky, které s jeho svolením razí urozený Oldřich z Rožmberka, za řádné platidlo a jako takové je užívali“. Ražba mincí byla s největší pravděpodobností podepřena nemalými výnosy krumlovských stříbrných dolů. Mezi roky 1418 a 1443 nechal Oldřich II. z Rožmberka zhotovit listinné falzum, které se hlásilo do roku 1333, a které potvrzovalo jinak nedoloženou listinu Přemysla Otakara II. z roku 1264, kterou mělo být Vítkovcům uděleno právo horního regálu na jejich statcích. Oldřichovo falzum bylo dozajista pokusem o legalizaci již probíhající těžby drahých kovů. Činnost hutnické dílny, která pracovala v areálu krumlovského hradu (v prostorách dnešního II. zámeckého nádvoří) již od přelomu 13. a 14. století, je doložena také pro století 14. a 15. S provozem huti pak musel nepochybně souviset provoz hradní mincovny. Ačkoliv se rožmberské ražby z 20. let 15. století ve známých mincovních sbírkách nenacházejí, je jejich existence písemně doložena.
Práva razit minci užíval také Oldřichův syn Jan II. z Rožmberka, který jej získal od krále Jiřího z Poděbrad roku 1468. Král Jiří z Poděbrad udělil jihočeskému magnátovi mincovní oprávnění ze zcela zištných důvodů, pro svůj boj s Katolickou ligou si potřeboval udržet Rožmberkovu neutralitu.Jan razil pravděpodobně horské peníze se lvem, avšak nezodpovězenou otázkou doposud zůstává, zda byly mince raženy na Krumlově. Roku 1456, rok před Janovým nástupem na vladařský stolec, byl hlášen nález stříbrných rud u Českého Krumlova. Ražba horských peněz tedy mohla být, stejně jako ražby Oldřichovy, podepřena o výnosy krumlovských stříbrných dolů.
Za první jednoznačný doklad dolování na Českokrumlovsku je považováno horní privilegium z roku 1475, v němž Rožmberkové suverénně disponují horním regálem. Podle tohoto privilegia mělo být zlato a stříbro z celého revíru zpracováváno v rožmberské huti.
Na počátku 16. století sice Rožmberkové od hutního monopolu ustupují, avšak zprávy o vrchnostenské huti jsou i nadále dosti hojné a nasvědčují jejímu dominantnímu postavení – z roku 1515 pochází záznam o tavení rud z Ratibořic a Vřesců v rožmberských hutích v Českém Krumlově.
V témže roce vydal Petr I. z Rožmberka, v rámci regálního práva, báňský řád pro krumlovské doly, jehož základem byl tzv. Annaberský řád, který posiloval moc báňských úředníků oproti majitelům báňských podílů – tzv. kukusů5. Každý regální pán a majoritní vlastník půdy (v našem případě Rožmberkové) pronajímal těžební oblasti podnikatelům, kteří měli za tzv. cupusy (povinné příspěvky zaručující průběh těžby) právo na podíly ze zisku, který byl rozdělován podle tzv. kukusů (podle báňského řádu z roku 1515 jich bylo 128). Tam, kde rožmberkové vlastnili půdu, na které se dolovalo, byli majoritními pány a pronajímateli, tam, kde jim půda nepatřila, bývali pouze vlastníky určitého počtu kukusů.
Báňská správa byla organizována na direktivním principu a regální pán ji prováděl prostřednictvím svých úředníků. V čele úředníků stál hormistr („perkmistr“), jemuž podléhali horní písaři, přísežní, desátníci, hutní rychtáři, rozdělovač rudy, písař knih kukusů, sháněči, prubéři, důlní měřiči a další personál. Báňské soudnictví vykonával v první instanci hormistr s přísežnými, ve druhé českokrumlovská městská rada a v poslední, odvolací, instanci sám regální pán. Horníci se podle své kvalifikace dělili na vyučené dělníky, pomocné dělníky a učně a podle platného řádu pracovali ve třech osmihodinových směnách (4 – 12, 12 – 20 a 20 – 4 hodiny) a úkolovou mzdu dostávali jednou týdně.
Roku 1532 získal Jošt III. z Rožmberka od krále Ferdinanda„povolení býti minci podle střihu a zrna mince kutnohorské, avšak s přidáním znamení růže“.
K největšímu rozmachu dolování stříbra na Českokrumlovsku došlo v letech 1519 – 1550. Odhaduje se, že v letech 1515 – 1552 bylo jen v okolí Českého Krumlova vytěženo na 116 kg zlata a 6 918 kg stříbra a v tomtéž období vznikla v Krumlově tavírna rud, která později zpracovávala i stříbrné rudy dovážené z Ratibořských Hor (nové stříbrné doly u Staré Vožice byly otevřeny v roce 1560). Prostor mezi Velharticemi – Horami Matky Boží a Stříbrnými Horami (dnes Nalžovskými horami) dosáhl prakticky v témže období, v letech 1520 – 1566, výnosu 20 000 – 24 500 kg stříbra.
Rožmberská mincovna ve slezských Rychlebech
Po celou druhou polovinu 16. století se poslední Rožmberkové snažili obnovit slávu krumlovského dolování z předchozích desetiletí. Mezi nejvýznamnější aktivity Viléma z Rožmberka, které měly oživit rožmberské dolování, patří obdarování z roku 1555, kterým povolil domácím i zahraničním podnikatelům svobodné kutání a velké výhody na nálezném na dobu 15 let. Nejproduktivnějším rožmberským rudním revírem zůstával až do konce 16. století revír Ratibořské Hory a Stará Vožice, který v letech 1515 – 1600 dosáhl výnosu 21 250 kg stříbra, avšak nemalý zdroj stříbrné rudy představovaly také podíly v nejrůznějších důlních společnostech na území Čech. Roku 1579 byly českokrumlovským dolům uděleny horní svobody. Další zmínkou o dobývání stříbra a zlata v krumlovském rudním revíru je obnova horní výsady Petra Voka z Rožmberka z 24. června roku 1582. Havíři a úředníci jsou zde odkazováni na tzv. „jáchymovský horní řád“. Rožmberské důlní podnikání se však již v průběhu 80. let 16. století přestalo omezovat na území královských Čech. Vilém z Rožmberka zakoupil roku 1581 dvě horní města ve Slezsku, respektive Kladsku – Rychleby (tehdy Reichenstein, nyní Zloty Stok) a Silberberg (Srebrna Góra) s cílem rozšířit příjmy těžbou drahého kovu. Nemalou roli zde hrálo právo mincovní (rychlebská mincovna). Při slabých výnosech slezských dolů byly rožmberské mince raženy ze zlata, které se posílalo z Čech, nebo z roztavených uherských dukátů.
První ražby, rožmberské dukáty, vyšly z rychlebské mincovny v únoru roku 1582 – zlaté dukáty představovaly hlavní nominál, který zde byl ražen. Rožmberkové, ačkoliv vlastnili podíly na stříbrných dolech v celých Čechách a rovněž v okolí slezského Silberberka, stříbrné mince běžně nerazili. V ražbě dukátů pokračoval po smrti Viléma z Rožmberka v roce 1592 také jeho mladší bratr Petr Vok. V říjnu roku 1595 však byla ražba mince pro ztrátovost zastavena a roku 1599 Petr Vok odprodal město Rychleby, společně s mincovnou, pánům z Lehnice a Břehu, čímž byla definitivně uzavřena kapitola rožmberského mincovnictví.Eggenberské mincovnictví (17. století)
Roku 1602 odprodal poslední Rožmberk Petr Vok panství krumlovské císaři Rudolfovi II. Habsburskému a přesídlil na Třeboň, kde roku 1611 skonal. Po dvaceti letech habsburské komorní správy daroval císař Ferdinand II. panství Krumlov svému příteli, důvěrníkovi a ministrovi knížeti Janu Oldřichovi z Eggenbergu. Eggenbergové disponovali právem razit vlastní minci od roku 1625 a navázali tak na tradici započatou rožmberskými vladaři v polovině 15. století.
Právo razit vlastní minci získal kníže Jan Oldřich I. z Eggenbergu udělením palatinátu v roce 1625, 30 let poté, co Petr Vok zastavil ražbu rožmberské mince ve slezské mincovně v Rychlebech. V jednom z odstavců tohoto souboru privilegií se výslovně uvádí, že Jan Oldřich z Eggenbergu a jeho dědici smějí na kterémkoliv ze svých panství zřídit vlastní mincovnu, zaměstnávat své mincmistry a razit všechny druhy zlatých a stříbrných mincí podle ustanovení říšských mincovních řádů. Oldřichovy mince byly raženy v letech 1625 – 1633 v pražské mincovně podle kolků kladského rytce Husera (kolky nesou značky H. G. = Huser Glacensis). Stříbro pro pražský mincovní provoz bylo těženo v Ratibořských Horách a na panství krumlovském.K výstavbě vlastních mincoven, jedné v Českém Krumlově a druhé ve štýrském Waldsteinu, přistoupil až Oldřichův syn, kníže Jan Antonín I. z Eggenbergu.
Českokrumlovská mincovna byla zřízena v jedné místnosti tzv. horního zámku. O tom, že byla umístěna vedle kuchyně a lázně máme však zprávy až z roku 1649. Pro potřebu eggenberské mincovny byla roku 1641 uvedena do provozu také stará tavírna v Českém Krumlově. Na Krumlově bylo mincováno krátce v letech 1642 – 1644. Stříbro pro krumlovský mincovní provoz bylo zprvu dodáváno z knížecích dolů v Ratibořských Horách a ze štýrského Waldsteinu, krumlovské stříbrné doly byly již v polovině 17. století vyčerpány. Pokles těžby stříbra v eggenberských rudních revírech a nedostatek volného stříbra vyústily ve vydání nařízení o vykupování pagamentního kovu na všech eggenberských panstvích. Část tohoto obchodu byla svěřena židům pod vrchnostenskou ochranou.
V roce 1645 kníže přesunul ražbu eggenberské mince z Českého Krumlova do štýrského Waldsteinu (eggenberské tolarové ražby z let 1645, 1647 a 1649). Od konce 50. let 17. století však nejsou o této mincovně již žádné zprávy. Známy nejsou žádné mincovní ražby Antonínova mladšího syna Jana Seyfrieda, který převzal část rodového majetku ve Štýrsku, a proto lze předpokládat, že se v té době ve Waldsteinu již nerazilo.
Eggenberské mincovní ražby z let 1642 - 1645
Níže uvedené údaje dokládají skutečný rozsah dobové mincovní ražby:
roku 1642 bylo raženo 7 339 tolarů v Českém Krumlově
1643 5 035
1644 7 160
1645 16 798 ve Waldsteinu
Mince byly raženy mincmistrem Michalem Müllerem za pomoci šmelcíře Pavla Traxlera.
Po smrti knížete Jana Antonína stanula v čele eggenberského rodu jako poručnice vdova Anna Marie Braniborská (1609 - 1680), která spravovala rodový majetek do roku 1664, kdy se vlády ujal její starší syn Jan Kristián z Eggenbergu. V době poručnické správy razili Antonínovi synové, knížata Jan Kristián a Jan Seygfried z Eggenbergu, mince společně v Českém Krumlově v letech 1652 – 1658. Mnohé z těchto mincí nesou značky mincmistra Víta Scheiblhoffera V-S, některé také značku Hanuše Scheiblhoffera H-S a Víta Františka Scheiblhoffera V=-S.
Z důvodů dědičných sporů mezi oběma bratry bylo od ražby mince po roce 1658 ustoupeno a k jejímu opětovnému obnovení došlo až v roce 1676. Eggenberská mincovna byla situována ve velké klenuté místnosti vpravo od dnešního vstupu na I. prohlídkovou trasu, který zde existuje od 80. let 17. století. Do místnosti se vstupuje dveřmi z průchodu, které zde byly proraženy v roce 1687. Mincovna byla podle zprávy z roku 1677 vybavena 1 velkým strojem razícím, 2 stroji protahovacími, 3 stroji probíjecími a 1 mincovními nůžkami. Poté co se Jan Kristián v Praze informoval o přípustnosti eggenberské ražby, knížecí dvůr splňoval veškeré předpoklady pro nové zahájení činnosti mincovny a příznivě znělo také dobrozdání zemského prubíře Karla z Goldburku, zahájil ražbu vlastní mince. V letech 1677, 1685, 1686 a 1688 byly z důvodu vyšší ziskovosti vydávány groše. Kolky pro ražbu grošů byly nejprve objednávány v Pasově, později správa českokrumlovského panství sepsala smlouvu s císařským řezáčem ve Vídni Janem Jiřím Mühlerem na dodání kolků pro dukát, tolar, patnáctikrejcar a groš. Poslední mincovní ražby vyšly z krumlovské zámecké mincovny v roce 1688. Mince z českokrumlovské mincovny, byly ve své době běžným platidlem, rozšířeným pochopitelně především na eggenberském majetku v Čechách a v rakouských zemích. Množství ražeb se odvíjelo od množství ražebního stříbra na trhu, kterého byl často velký nedostatek. V r. 1684 byl nucen Jan Kristián vyzvat všechny poddané na svých panstvích, aby vrchnosti prodali všechno stříbro, které právě nepotřebovali. Marie Ernestina, jeho manželka, šla této výzvě příkladem a dala 31 hřivnu stříbra ze svého osobního majetku k roztavení.
V 80. letech 17. století se Jan Kristián z Eggenbergu rozhodl vybudovat novou samostatnou budovu mincovny, podle plánů architekta Jakuba de Maggi, v prostorách dnešního II. nádvoří. Hrubá stavba byla dokončena v letech 1692 - 1693, avšak následné úpravy se protáhly až do počátku 18. století. Roku 1702 byl vydán císařský zákon zakazující ražbu malých mincí, mezi něž se počítaly také eggenberské groše - tříkrejcary, který znemžnil činnost nové zámecké mincovny. Budova mincovny tak nikdy nebyla využita ke svému původnímu účelu. Po smrti knížete Jana Kristiána z Eggenbergu postoupila ovdovělá manželka právo ražby s palatinátem svému švagrovi Janu Seyfriedovi. Ten však zanedlouho také zemřel a s ním vymřel rod Eggenbergů po meči a právo pochopitelně zaniklo. Eggenberská panství přešla r. 1719 na pány ze Schwarzenbergu, avšak noví majitelé českokrumlovského zámku v zámecké mincovně nikdy mince nerazili.
Eggenberkové razili své mince v mincovnách v Praze, Českém Krumlově a štýrském Waldsteinu. Ve všech těchto mincovnách pracoval kvalifikovaný personál pod vedením mincmistrů, z nichž někteří si vysloužili trvalé zásluhy za rozvoj mincovnictví. V Praze pro Eggenbergy pracovali mincmistři Eliáš Dubois, Benedikt Huebmer a Tobiáš Schuster z Goldburku. Mincmistrem v Českém Krumlově byl v letech 1642 – 1644 Michael Muller a později, v letech 1651 – 1658, Vít Scheiblhoffer, který zaměstnával své syny Hanuše a Vítka Františka jako své pomocníky. Poté následovali Filip Ignác Hackl a Matěj Jan Streinz, jenž byl zprvu Hacklovým pomocníkem. Po Hacklově smrti byl Streinz poslán do učení do Prahy k vardajnovi Jindřichu Glagemannovi. O rok později (1690) se Scheinz vrátil do Krumlova, kde již mohl pracovat samostatně. Ve Waldsteinu působil ve funkci mincmistra, v letech 1645 – 1649, Hanns Tengg.
Skutečným unikátem je dochovaný soubor eggenberské mincovní techniky - mincovní razicí stroje a soubor razicích kolků, tj. matric s motivem aversu a patric s motivem reversu mincí, ze 17. století, který se od roku 2011 stane součástí expozice nově vzniklého Hradního muzea. Vystaveny budou mincovní stroje trojího druhu: štekrovací na protahování a válení cánů, probíjecí, jimiž se z cánů vyrážely střížky a kapsové, jimiž se prováděla vlastní ražba. Přebytečné stříbro z okrajů střížků se odstříhávalo speciálními nůžkami. První známý stroj z dochovaného souboru zhotovil v roce 1631 pro Jana Oldřicha z Eggenbergu pražský mincmistr Tobiáš Schuster z Goldbergu a první z řady eggenberských kolků vůbec připravil rakouský rytec Hanns Gebhard. Další razicí stroje s kolky pro tolary, dukáty, pro patnáctikrejcary a pro groše zhotovil v roce 1676 císařský rytec Jan Jiří Müller z Vídně.Vysvětlivky:
1 distinkční symbol = symbol urozenosti
2 horní regál = výhradní královské nebo státní právo na nerostné bohatství
3 pertinenční formule = formule vypočítávající přináležitost různých statků atp.
4 prospektorská činnost (rudní prospekce) = pátrání (po užitečných, vzácných a drahých
nerostech a surovinách)
5 kukus = podíl na horním díle (tj. na dolech apod.) nebo i v těžařské společnosti, jímž
členové ručili za její závazky; takovýchto podílů mohlo být maximálně 128, každý z nich
měl 100 dílčích kuksů, což znamená, že těžařstvo mohlo mít maximálně 12 800 členů.
Zdroje:
ERNÉE, Michal – MILITKÝ, Jiří – NOVÁČEK, Karel. Vítkovci a těžba drahých kovů na Českokrumlovsku: příspěvek k dějinám středověké metalurgie v Čechách. Mediaevalia Archeologica, 1999, 1.
KUBÍKOVÁ, Anna. Stará eggenberská mincovna v Českém Krumlově. Numismatické listy, 1960, XV.
KUBÍKOVÁ, Anna. Oldřich II. z Rožmberka, České Budějovice: Veduta, 2004.
MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500 – 1700), Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004
ZÁLOHA, Jiří. Soupis eggenberských mincí. České Budějovice: Jihočeské Muzeum, 1969
